Kopa sonetů

Mít všechny čtyři sbírky sonetů Miloně Čepelky pohromadě, to jsem obzvlášť ocenila zrovna teď nedávno při týdenním šumavském pobytu – nosila jsem si knížečku s sebou v batohu a příležitostně v ní listovala. Třeba při čekání na spoj nebo i jen tak někde u potoka, když jsem si zrovna vzpomněla a pár veršů jsem si našla a přeříkala. Nejvíc jsem se vracela k těm, které jsou mi milé díky jejich přívětivosti – třeba z mého oblíbeného Sonetu o pokorném štěstí a s ozvěnou: "…A k tomu ty, má lásko usměvavá, ať už jsi blízko nebo vzdálená, jsi v každém snu, jenž se mi v noci zdává, a tvého hlasu znělá ozvěna odměnou nese jako motýl v letu milostnou báseň hranou na spinetu." Je to, myslím, dnes už docela vzácné, aby byly básně plné dokonalých rýmů a aby plynuly tak přirozeně, jak je tomu právě v sonetech pana Čepelky. Platí na ně to, co se říká v Sonetu o básnění pro tebe: Rád píšu verše pěkně postaru, ať je v nich rytmus, ať v nich jiskří rýmy, a na klouzačce přísné paní Zimy ukládám do nich svůj sen o jaru. Miluji daktyl v spolku s trochejem, ty dva mi stačí v smírné kombinaci. A třebaže to nejednou dá práci, požitek z výsledku si dopřejem společně ve dvou, moje nejdražší. Vždyť ty si také vážíš starých forem, jež v čase zmatků udržují řád a neúcta k nim tě až vystraší. I z lásky k tobě pokouším se psát na způsob Mistrů, kteří jsou mi vzorem.

Miloňkovým básním neodolám. A Pepson to shrnul dokonale, takže netřeba cokoli dodávat.