Kontumační rozsudek

A tak úplná pitomost to samozřejmě není, ale nic z čeho být nadšen jsem taky nenašel. Úvodem moje obsese: zdroje. Těch je na první pohled hodně, cca 114 na 160 stran textu, což je naprosto v pohodě. Problém je, že jen asi osm se dá považovat za zdroje zahraniční a to jsou vesměs učebnice a komentáře. Autor se tedy naprosto vyhnul zahraničním monografiím. Otázkou je, co se těmi všemi zdroji udělal. Nemnoho. Jedná se spíše o solidní shrnutí dosavadní české debaty o kontumaci, která ale nepřináší naprosto nic nového, neobsahuje žádné hlubší zamyšlení nad podstatou institutu, jeho rolí v civilním procesu - tedy alespoň ne nad rámec kompilace. K podmínkám a vydání rozsudku také nepřináší nic nového, ostatně ani k opravným prostředkům. Velká část knihy, ba dokonce její naprostá většina není ničím než poměrně banálním popisem průběhu řízení zakončeného kontumací. Dokonce ani de lege ferenda návrhy nejdou nad rámec již dávno presentovaný Lavickým. Otázka tedy je, jaký je dobrý smysl této knihy. Obsahuje sice komparaci se slovenskou, německou a rakouskou úpravou, ta je ovšem separována zvláštní kapitolou a nelze tak hovořit o kritické analýze domácí úpravy úpravou zahraniční, jedná se jen o nastínění různých úprav. Poněkud trapné je, že o slovenské úpravě pojednává na větším rozsahu, než o mnohem komplexnější a historicky propracovanější úpravě německé a rakouské. Taková kapitola je tedy k ničemu a ještě k tomu ukazuje jisté nepochopení akademické práce stran autora. Taková kniha nic nepřináší, je v podstatě k ničemu. Nu a pak tu máme věcné chyby. Ty nejsou, pravda, nijak bolestivé. V podstatě jsem našel jenom jednu velkou chybu. Ta se týká autorova nepochopení kontradiktornosti řízení. Ta samozřejmě nemůže být chápána jako nutnost podrobit všechny otázky debatě - to vyplývá ze samotného procesu aplikace práva, jehož povaha je diskursivní a v němž jsou z debaty vyloučeny jen otázky notorietní - a to jen potud, pokud nejsou zpochybněny. V takovém smyslu by byl princip kontradiktornosti přítomen i v nesporném řízení. A takové pojetí tedy nedává smysl. Kontradiktornost samozřejmě nemůže být chápána ani ve smyslu zásady projednací - úplně stejně by tak ztratila význam. Ale co tedy s ní? No přece nechápat ji jako zásadu, ale jako stavební princip sporného řízení, kterým se pojmově odlišuje od nesporu - kontradiktornost značí takovou strukturu procesu, která strukturou stojí na sporu dvou stran.