Stínové operace Kontrolní bod

Na to, jak atraktivní námět si Myke Cole vybral, nepředvedl kupodivu nic, co by nezvládli už filmoví X-Meni ve třech prvních filmech. Snad jen s tím rozdílem, že u Kontrolního bodu jsem se o dost víc nudil a to především kvůli nezáživnému vývoji. On totiž autor s akcí poměrně šetří a většinu příběhu točí kolem staré písničky „Ta naše armáda je tuze proradná taratatá.“ Komicky z toho pak nejvíc vychází hrdina, který (aby učinil zadost morálce) tak dlouho špekuluje a mění strany, až kvůli tomu rozebere všechno, co se jen rozebrat dá. Vlastně kdyby od začátku poctivě vojákoval - tedy držel hubu a krok - situace mohla celkově dopadnout daleko pozitivněji. Ale když už nic jiného, všechno to rozumbradování má hlavu a patu, což určitě ocení náročnější čtenáři. Na můj vkus ho jen bylo na odpočinkovou střílečku zbytečně moc. Lovci monster byli v tomhle ohledu větší legrace a Ničitel světa zas akčnější jízda. Cole balancuje na hraně jednoho i druhého, ale ve výsledku se nepřikloní tam ani tam.

Dlouho (a možná nikdy) se mi nestalo, aby mi byl hlavní hrdina tak nesympatický. Přesně jak píše Monicay. Číst se to dalo, jako oddechovka dobré. Kdyby mi bylo 9-14 let, tak bych si ji užila asi víc.