Konec jednoho máje

Veršů tepání (či spíše štrikování) v nejhorší možné podobě.

Pan Sedlák Nový a jeho kniha jsou výmluvným důkazem, kam může člověka zavést nesoudnost. Dalo by se to samozřejmě odbýt tím, že se jedná o nízkonákladovou knížku, kterou si autor vydal pro radost. Jde totiž o asi jediný polehčující argument, protože jinak je tohle dílo naprosto nepodařené. Je bohužel poznat, že autor není skutečný básník. Nemá cit pro poetiku, chybí mu představivost, s níž básníci vidí svět kolem sebe barevnější než většina z nás. Přirovnání, alegorie a metafory jsou většinou dost prvoplánové. Jako myšlenka, která se člověku mihne hlavou, ale už o ní dál nepřemýšlí. Většina básnických obratů se zjeví odnikud, protože se rýmují s předcházejícím řádkem. S veršováním autor celkově dost bojuje. Básně mají často rozkolísané tempo, některé řádky jsou příliš dlouhé, jiné zase moc krátké. Nedovedu si představit některé z nich nahlas recitovat. Nehledě na to, že spousta z nich nedrží jednotné schéma a střídá se v nich třeba AABB s ABAB, často po jedné sloce. Extrémním případem je několik básní s nelehkým schématem AAAA. V těch se většinou jen na čtyřech řádcích dozvíme to stejné, jen řečeno jinými slovy. Dublování myšlenek se objevuje ve většině básní. Bez něj by už beztak krátké rýmovačky měly sotva poloviční délku. Také jazyk je nevyvážený. Mísí se v něm rádoby vznešená mluva 19. století (viz procítěná zvolání „ach“) s moderními termíny. A tahle kombinace je hodně nešťastná, protože kvůli prvnímu působí zastarale a kvůli tomu druhému zase suše. K tomu, aby něco vznešeně znělo, nestačí používat zastaralé koncovky býti a znáti. Sbírka se dělí do čtyř částí, které se postupně věnují rodině, současné době, studiu na vysoké škole a (zřejmě) autorově přítelkyni. Reálně na tom ale nezáleží, protože úroveň všech oddílů je stejně bídná. Zvolená témata jednotlivých básní nesvědčí o nějakém pečlivém výběru. Spíš jako něco, co autora zrovna napadlo, tak k tomu spíchnul pár veršů. Zvlášť to platí u glosování současnosti. To snad mělo být pichlavé, spíš je ale dost povrchní a pomíjí podstatu problému. A poučené pomrkávání se jmény známých filozofů to nezachrání. Skáče se z minulosti do současnosti, z budoucnosti do minulosti a chudák čtenář místy neví, zda je vypravěč zrovna student, zamilovaný snílek, kazatel dobra nebo nějaká postava z Pána prstenů. Nejhorší je, že člověk vždy pochopí, co se každá báseň snaží říct. Ale forma, kterou volí, je kostrbatá a velmi často nechtěným způsobem směšná. Největší hřích knihy je však, že je odbytá. Autor si s jednotlivými básněmi evidentně moc práce nedal. Témata jsou prvoplánová, verše mají úroveň říkaček, chybí jim rytmus a spád. Celkový estetický dojem z celé sbírky je v podstatě záporný.