'Překrásný nový svět' (Konec civilizace? PLESK! Au, moje čelo). Definitivně jsem se na to dokázal napojit lépe, než třeba na Orwellovo '1984', Bradburyho '451-F' nebo Zamjatinovy 'My'. Už počáteční kontrola "líhně", která je, dle mě, současně vrcholem knihy, nastaví laťku očekávání dost vysoko. Ale pak, jak je u žánru zvykem, to sklouzne dolů, k příkladům, k takovému tomu filozofování a tím to pro mě osobně začne ztrácet sex appeal. Ale určitě to člověka trkne v mnoha věcech, chování mocenských skupin světa prosazující maximální využití lidí, odpoutání od kultury (krátkozraký, nevzdělaný pohled, ale chápu, že peníze a moc pro psychopaty vládnoucích vrstev jsou až na prvním místě). Jestliže jste znudění zábavou... lupněte si somu. Promiskuita. Každej s každým. Přemýšlím nad náboženskou morálkou, hmm. Kontrola lidí, kteří jsou chování tak, aby věřili, že práce je smyslem života. Je to blízko, jdeme tím směrem. Jak jsem se o tom onehdá bavil, tyhle knihy nejsou ani tolik vize, jako spíš návod těm nahoře. A hlavně nemyslet! Zvláštní, tohle nám tvrdila už češtinářka na střední. Ale na druhou stranu, někdy je třeba nemyslet... a jednat.

Úvodní verše songu s názvem „Soma“ od newyorské kapely The Strokes z jejich debutového alba Is This It? (2001) mi teprve po 20 letech konečně dávají smysl: „Soma is what they would take when / Hard times opened their eyes.“ Zdá se, že v angloamerickém světe je Brave New World klasika. Byť je to nepochybně dobrá literatura, přece jenom jsou postavy spíše kulisou a hlavní hrdina se v půlce jaksi vytrácí... Nechce se ale uvěřit, že Aldous Huxley v roce 1931 de facto předpověděl totalitní systémy a přišel s tak brilantní nadčasovou dystopickou vizí moderní/konzumní/třídní/řízené společnosti to celé s Freudovskými a náboženskými podtóny. Z toho všeho nezbytně mrazí i dnešnímu čtenáři z daleké budoucnosti, a chce se dodat jen „Ó, Forde!“