Zpočátku poněkud rozpaky. Ten úvod o intelektuálním bulváru je dost zbytečný - bulvár se zaprvé věnuje hlavně celebritám, což autorka (bez urážky, ale myslím to spíš jako pozitivum) není, zadruhé tyhle texty si takové označení nezaslouží. Prostě mi přišlo, že ten úvod vznikl v nějakém rozvrkočeném manickém záchvatu a prostě tam nemusel být. Zhruba první třetina knížky mě dost otravovala, tohle sebeironické nípání je celkem nuda (ačkoli chápu, že to působí terapeuticky). Stejně tak opakování slova smrtabu, které bylo tak časté, že to působilo spíš legračně, ne jako nějaká mantra posedlosti. No a pak přišel zbytek knihy - a ten byl zase neskutečně silný. Téma smrti, smutné, dojemné, reálné. Vcelku mi přijde, že kdybych to četl jako blogové zápisky, asi by mě to bralo víc, takhle v knize to působí poněkud nekoncepčně. Ale osobitý styl autorce upřít nejde.

Příběh o smrti a zrození. Autorčin příběh, kdy se stará o umírajícího tchána, sama je přitom těhotná a má deprese. Příběh, který otevřeně mluví o smrti. Autorka nám ukazuje všechny svoje pocity a myšlenky a také to, že umírání, není žádné tabu. Po přečtení knížky Ženy z Bohnic jsem věděla, že si v budoucnu přečtu i další knihy autorky. Ten čas právě nastal a já jsem stejně spokojená, jako u její prvotiny. V této knize nás autorka vtáhne do příběhu a už nepustí. Při čtení jsem měla pocit, jako kdybych si s ní někde povídala, nechala ji vymluvit a vyplakat na rameni. Tím mi celý příběh připadal strašně blízký. Navíc je to opravdu něco, co se může stát každému z nás. Smrt a zrození jsou neustále kolem nás. Je to smutné a dojemné čtení. Autorka nic neskrývá, je to reálné, někdy až drsné. Kromě samotného příběhu nám tu odhaluje své myšlenky, pocity, sny. Je to malá, útlá knížečka, která nám však může předat hodně. Nemyslím si, že kniha sedne všem, ale pokud najde ty správné čtenáře, třeba jako mě, může Vám hodně dát.