Komu patří déšť

V knihe Komu patří déšť sa Jiří Hort, na rozdiel od predchádzajúcich zbierok, predstavuje predovšetkým ako autor haiku a senrjú. Tie sú zastúpené už v zbierkach Když topoly a Přijde jelen, ale tu dominujú. Jeho haiku vyšli aj vo viacerých časopisoch a v zborníkoch Šálek dál hřeje dlaně a Chomáčky suchopýru. Komu patří déšť je zbierkou nielen nových textov, ale aj výberom toho najlepšieho, čo doteraz publikoval. Kniha je rozdelená do štyroch častí. Nosnými témami jednotlivých oddielov sú predovšetkým príroda, mesto a rodina. Texty štvrtej časti však neobvykle pochádzajú z väzenského prostredia a koncentračných táborov. Z približne stovky haiku a senrjú má len asi štyridsať tradičnú sedemnásťslabičnú formu rozdelenú do troch riadkov (5/7/5). Autor preferuje skôr schému s/l/s (short/long/short), teda trojriadkové texty, akými sa prevažne píše vo väčšine západných jazykov, a treba povedať, že im to zjavne prospelo. Sú zbavené zbytočného slabičného balastu, ktorý by inak mohol byť nežiaducim vedľajším účinkom snahy dosiahnuť počet sedemnástich slabík. Vôľa takto očistiť text je zrejmá, keď porovnáme dva varianty toho istého haiku. Napríklad staršia verzia: „Nerušeně spí / odkopaná peřinka / je na dědovi“ (Šálek dál hřeje dlaně, 2020) a terajšia: „Spí – / odkopaná peřinka / je na dědovi“. Je zjavné, že vynechané slovo bolo nepodstatné, len do počtu. J. Hort tu cizeluje staršie texty aj v iných smeroch. Ak je to potrebné, upravuje haiku tak, aby v ňom autora nebolo príliš vidieť, čo je príznačné pre tento žáner: „Sváteční ubrus / jen opuštěnou židli / hladím bezděky“ (Když topoly, 2019) verzus „Sváteční ubrus – / na prázdné židli / tátův podsedák“. Nedá sa nevšimnúť, že novšia verzia má bližšie k hovorovej reči v porovnaní s menej prirodzeným inverzným slovosledom pôvodného textu. Je tiež pozoruhodné, že ako autor západnej poézie len výnimočne skĺzol k poetickej ozdobe („kde se topoly / snoubily s oblohou“). Pre tradičné haiku je charakteristické, že je zasadené do určitého ročného obdobia, hoci sa nemusí bezprostredne zaoberať samotnou prírodou. Na to slúžia sezónne slová alebo slovné spojenia nazývané kigo, ktoré odpovedajú na otázku, kedy v priebehu roka sa dej odohráva. A takýchto výrazov v tejto zbierke naozaj nie je málo – napríklad vánoční jarmark, šestý prosinec či půlnoční mše. Občas kigo nie je a ani nemusí byť pomenované priamo, ak jednoznačne vyplýva z kontextu. Napríklad žaba je sezónnym slovom pre jarné obdobie, a preto Bašóovo haiku o žabe skáčucej do starého rybníka vieme časovo zaradiť. J. Hort napísal nádherné, naozaj mimoriadne honkadori práve na toto svetoznáme haiku: „Dva, tři, čtyři ...pět? / Pod hladinu rybníka / sklouzl obrázek“. Viaceré texty v tejto knihe sú saturované estetickými hodnotami cenenými v haiku, ako sú skrytá krása (júgen), wabi (prostota/ošumelosť), sabi (samota/patina času) či mono no aware (smútok z pominuteľnosti veci). Dajú sa nájsť v spojeniach ako napríklad zrezivělá branka, sklenička od hořčice či venkovský hřbitůvek. Už z anotácie je zrejmé, že táto zbierka obsahuje nielen haiku, ale aj senrjú. Pri haiku autor iba pozoruje a pomyselne ukazuje prstom. Ak však začne komentovať, vysvetľovať a nenechá pre čitateľa nič nedopovedané, opúšťa žáner haiku. Vtedy ide o senrjú alebo o text s prvkami charakteristickými pre tento žáner: „Proč někdo zemře? / Protože dovyprávěl / všechny pohádky“. Milovníci poézie senrjú ako aj haiku, ktoré sú inšpirované „aha-momentom“, ich majú možnosť v tejto zbierke objavovať: „Chrpy, / vlčí mák, kopretiny – / kudy?“

Poznámky z četby (část 2.) Plynutí a zrcadlení Co dále stojí za zmínku a co jsem si uvědomil až při opakovaném čtení, je samotné uspořádání sbírky – v Hortově případě se totiž nenaplňuje obava, že si čtenář haiku bude po chvíli připadat „jako uklován k smrti holubicemi" (jak trefně poznamenal W. S. Merwin v předmluvě k Aitkenově Vlně zenu). Přispívají k tomu jednak samotné oddíly a jejich úvodní básně a fotky, které navozují pokaždé jinou atmosféru a očekávání (tak, jak to často dělá úvodní řádek v klasickém japonském haiku), a také to, jak v nich texty přirozeně a nerušeně plynou. Postupně je tak možné odhalovat, že jednou je to plynutí času obecně, které je zvýrazněno použitím typicky českých sezónních slov (v původním haiku zvaných kigo). Ale namísto slavnosti kvetení sakur nebo sledování světlušek se zde opakovaně vracíme například k rozbalování dárků, vánočnímu stromku, svatému Valentýnu nebo třeba šestému prosinci. Jindy vnímáme plynutí času prostřednictvím momentů z lidských osudů – zkoumáme prázdná místa, která zbyla po lidech, kteří odešli, sledujeme střípky vzpomínek i každodenních chvil a vyvstává před námi plastický obraz světa – z pohledu člověka. Z tohoto pohledu je zajímavé, že reflexe přírodních cyklů v průběhu ročních období je zrovna v oddílu Chudobky věnovaném haiku poněkud upozaděna – i zde se nachází silná kigo (odlet vlaštovek, první sněženky, ptačí krmítko apod.), ale uspořádání textů je spíše tematické. Za zmínku ale stojí to, jak spolu jednotlivé texty na protějších stranách sbírky komunikují. Jak se píše v haiku o šípku, zrcadlení je jedním z klíčů k celému souboru: Zrcadlení – na zarudlém šípku krystalek ledu Na dvoustraně tak proti sobě najdeme například texty s ptáčaty poštolky nebo s hladinou rybníka ve zmiňovaném oddílu Chudobky, ale podobně najdeme dvojice textů s vánočním stromkem a jesličkami v Labuti z perliček nebo se salátem v ešusu a stromkem ve vězeňské části Slyšet kosa. Někde se zrcadlí slova, jinde mi připadá, že se zrcadlí celé obrazy a motivy – možná si to už pak jenom představuji, ale přesně k takovému čtení uspořádání textů svádí. I známé texty pak působí zas trochu jinak, než když jsem je četl jednotlivě v předchozích knížkách nebo jen tak za sebou na literárních serverech. Komu patří Jsem zvědavý, jaké bude mít sbírka ohlasy mimo haiku komunitu. Připadá mi, že texty jsou i na první přečtení srozumitelné a dávají dohromady určitou představu, náladu a obraz a čtenáře tak vtáhnou i bez toho, aby musel o haiku jako žánru něco vědět. Zároveň mu ale nechávají prostor na interpretaci při dalším čtení, ke kterému sbírka Komu patří déšť i svým nedopovězeným titulem svádí.