Kolo, kolo mlýnský

Jelikož umím italsky, recenzi jsem se tentokrát rozhodl napsat jazykem autora: Boloňéze stadžione tutti frutti maldini. Pippo Inzagi, venezia quatro formadži gnoči alexandro del piero. Totti carbonara ragú, špageti tortelini lambordžini. Farfale diavola pizza alberto tomba, don corleone ferrari fusilli fabio cannavaro.

Walter je italský outsider, který v ulicích města natrefuje na konzum, pokřivené hodnoty, prázdnotu, osamělost či povrchnost. Pochází z dělnického prostředí, které není zrovna idylické (cholerický otec a věčně vařící matka), vykonává civilní práci u Vlka, konzumuje zaprášené bagety, potkává bývalé sjeté spolužáky a nakonec se nechá zaměstnat u majitelky knihkupectví, která má pásovce Kasouška. Přičemž si hrdina všímá četných problémů velkoměsta, buď je prostě popisuje, nebo v lepším případě sarkasticky glosuje. Ve všem se tak sám mátoží, graduje jeho pasivní znuděnost. Vlastně to je na román docela málo, ale kupodivu mi to vůbec nevadilo. Z informativního hlediska to shledávám jako cenné, osmdesátá léta Itálie úplně ve školních učebnicích nenajdete. Navíc mi ta celková znuděnost a věcnost, s kterou je kniha napsána, korespondovala s celkovou atmosférou díla. A jasně, není to asi nějaká hluboká analýza italské společnosti, není to ledajak invenční, postavy jsou jen letmo načrtnuté. Nabyl jsem dojmu, že o víc se Culicchia ucházet ani nechce, což mi nějakým způsobem připadá sympatické. "Promiň, co jsi říkala? třeba jsem dobře nerozuměl. "Ráda bych si s tebou po jídle zašoustala." V minutě mi magické slovo ŠOUSTAT ztuhlo v mozku. Zmocnila se mě totální panika. (...) "Co kdybysme si zahráli stolní tenis dole u minigolfu. Co ty na to?" odpověděl jsem. (s. 67)