Kolíbka

Jako hodnotím docela dobře tenhle příběh pisálka, co chce napsat něco o otci bomby, která dokonale uklidila dvě města v Japonsku. Pídí se po jeho rodině a z ničeho nic se stane prezidentem jednoho zapadlý ostrovní republiky. No neni to skvělý? A ještě do toho praští s největší fešandou ostrova. Horší teda je, že tam zkejsne ještě s magorem, trpaslíkem, dalšíma pošahancema a zbraní, která uklidila celej ostrov i mořem líp, než se uklidily ty dvě Japonský města za války. Divim se, že tam nečmuchal James Bond, ale možná jenom zaspal po incidentu s kýblem protřepat nemíchat a nějakou štětkou. Trošku jsem se ztrácel v Bokononismu, ale ten prej neni pro každýho. Ale jednu bokononovu knihu jsem pochopil. Je to kniha čtrnáctá, která se jmenuje: Več může přemýšlivý člověk doufat ohledně lidstva na zemi, na základě zkušenosti uplynulých milionů let? Celá kniha jsou dvě slova. V nic!!! Za mě je to hurá...

Holistická detektivní kancelář pro ty, kterým Adams přijde moc prdlý? Nebo naopak? Je fiktivní náboženství bokononismus, spojené s atomovou bombou, vymyšleným karibským ostrovem a fiktivním vynálezem nebezpečného typu ledu nějak rozdílné od detektivky s mimozemšťanem, robotem a neviditelným duchem? Nebo od Anglie, kde "řádí" severští bohové? Snad mi i přijde, že je Adams dokonce systematičtější a pochopitelnější... Pro mě je Kolíbka každopádně druhou Vonnegutovou knihou, kterou zkouším a znova jsem překvapen, že to celé nějak moc nedává smysl. Asi rozumím jiným čtenářem, proč jim to přijde zajímavé, já ale tento styl psaní opravdu nemusím. A stejně jako u Jatek č. 5 je použito klišé, které opravdu nemám rád - píšu knihu, tak napíšu o tom, že píšu knihu. Ach jo... Na druhou stranu jsem rád, že jsem se u Kolíbky prokousal až do konce, který je pro mě odměnou. Takováto zakončení já rád. Nádherně absurdně, krásně dystopicky...