Kohouti budou zpívat

Zajímavá sbírka básní, já bych v tomto případě řekla spíše myšlenek, jak těžké je rozloučení a pomalé umírání maminky. Péče o staré rodiče, kdy se díváme na to, jak odcházejí. Mnohdy si ani nejsou podobní, někdy nás nepoznávají a my tu přesto jsme a jsme mnohdy protivný, protože je toho na nás moc. V knize je zakomponovaná i doba covidová. Melancholie, smutek, samota, strach, …představování si jaké to bude, až maminka naposled vydechne. Naděje, láska, vzpomínání na věk, když maminka byla mladá a my dětmi o které se starala. Teď se snažíme vrátit péči, kterou nám poskytla… Kniha malá svými stranami, velká svým obsahem. Snad nikoho nenechá bez odezvy a přemýšlení nad životem. Každý v ní najde kousek pravdy a vzpomínek. Hlavně střední věk, kterých se to týká nebo v dohledné době bude týkat. Co mi na knize chybělo byly nějaké rýmy. Už jsem se s tím setkala několikrát, moderní poezie rýmy postrádá, ale mně tam jednoduše chybí. Tím nechci říct, že bych si nad knihou nepopřemýšlela, ale asi by se mi líbila více.

Na jednu stranu je to pořád ta stejná básnířka, kterou už znám, na druhou stranu v této sbírce zaznívají i nové tóny jednak zralejší životní fáze, jednak doprovázení umírající maminky. Vyrovnávání se se smrtí i péče o umírající maminku se ve sbírce objevují cyklicky a zcela neokázale, jako součást běžného dne. A jak je u Marty Jirousové obvyklé: stručně, a přesto objevně a často velice hluboce. Děkuji za další upřímnou výpověď o životě, který stojí za to žít, o kterém stojí za to přemýšlet a mluvit o něm s druhými – blízkými, i těmi vzdálenými – třeba čtenáři její poezie. Rozmachuju se sekerou a štípám napadrť hořkost a vztek na to že seš a nejseš Třísky a polena lítají nad hlavou sviští mi kolem uší práskají mě do kolen A ty jen sedíš v oblaku kouře a seš a nejseš máma