"Dokud v ní žijete, nepřipadá vám doba bizarní. To až s bezpečným odstupem, časem, když začnete minulost vnímat jako jevištní výpravu, ne jako formu, do níž musíte vtěsnat svůj život." Kanada, jak jsem ji dosud nepoznala, v podání rodačky z Toronta. Podobně jako někteří jiní, i já jsem měla zpočátku trochu problém začíst se. Anotace nečtu, takže jsem netušila, co mě čeká, kam se bude příběh ubírat. Po čase se to zlomilo a Elaine i její rodina mi přirostli k srdci, oba rodiče byli výborní (navzdory situaci s Cordélií) a bratr Stephen skvělá bedna; "během léta vyčůrá třikrát celou sluneční soustavu." Byla to náročná četba, určitě bych ji nedoporučila každému, ale M.A. umí psát, vyprávět příběhy. Je tenhle příběhem jejího života? Překladatelka Kateřina Klabanová určitě neměla snadný úkol, ale soudím, že se s ním popasovala úspěšně (za vzepjetí zřejmě nenese odpovědnost). Některé formulace jsou opravdu úchvatné, jak uvádí komentář Sisssi. "Ženy sbírají křivdy, chovají zášť a mění tvář. Nesmiřitelná pronikavost jejich oprávněných soudů se tak liší od slabozrakých odhadů mužů zamlžených romantismem a ignorancí a předsudky a přáními. Ženy toho vědí až příliš, nedají se oblafnout a není radno jim důvěřovat. Chápu, proč se jich muži bojí, jak se o nich často tvrdí."

Nepatřím k těm, které by vyhledávaly čistě ženské kolektivy, a to z prostého důvodu – ženy na sebe občas umí být pěkně hnusné! A co hůř, děvčata jsou v tom dokonce ještě větší mistryně. Není výjimkou, že v převleku za nejlepší kamarádku plní v reálu spíše roli největší nepřítelkyně – někoho, kdo ví, jak zranit, jak využít vaší bezmocnosti a také touhy po tom mít nějakou blízkou duši, svou nejlepší kamarádku. Jestli jste žena a nic podobného jste nezažily, moc vám to přeji, ale já k těm šťastným v době školní docházky rozhodně nepatřila. A snad i proto mě Kočičí oko tak zasáhlo. Nemůžu si pomoci a stále přemýšlím, nakolik je pravděpodobné, že tuto zkušenost má ze svého dětství i sama Margaret Atwood. Víme, že jisté podobnosti mezi její rodinou a rodinou hrdinky Elaine, tu jsou – obě měli otce entomologa, obě v prvních letech stály mimo systém školního vzdělávání, obě byly v prvním efemérním manželství nešťastné… Především mě ale oslovila ona výpověď hrdinky – celé to chování ve skupince spřátelených dívek působí neskutečně opravdově a z vlastní zkušenosti vím, jak je těžké prozřít a pochopit, že z takového vztahu těží jen jedna strana, zatímco ta druhá si odnáší pouze rány. Elaine sice nakonec do jisté míry nakonec prozře, přesto se toho toxického vztahu (i přes snahu mozku vytěsnit nepříjemné vzpomínky) nikdy tak úplně nevzdá a i v dospělosti při jistých událostech uvažuje o tom, co by na to řekla Cordelie, její nejlepší kamarádka i největší nepřítelkyně v jedné osobě, Cordelie, která „má tendenci existovat“… Atwood je skvělou ilustrátorkou mezilidských vztahů a tady si to můžete vychutnat hned v několika rovinách. Je to bolavé a docela intenzivní čtení a já vám ho z celého srdce doporučuji.