Kniha cest

Cesta v době a po místech, kdy vedle sebe existovala velká náboženství a lidé se kvůli své víře nezabíjeli.

Naser-e-Khosrou je perský autor 11. století, v dnešním Iránu ceněný zejména pro svou roli při šíření šíitských náboženských proudů do Persie a Khorasanu. Z jeho obsáhlé produkce je Safarname (Kniha cest) asi nejznámější (povinná školní četba v Iránu) a pro dnešního sekulárního čtenáře zdaleka nejsnazší. Jde o záznam několikaletého putování autora z Mervu (u dnešního turkmensko-iránsko-afghánského trojmezí) do svatých měst Mekky a Jeruzaléma a do fatimidského Egypta, který byl v té době jediným šíitským režimem v muslimském světě, a zpět. Středověké cestopisy poutníků do Mekky jsou celý literární žánr. Safarname mezi nimi vyniká praktičností, kterou dnešní sekulární čtenář vítá jako živou vodu. Samozřejmě, že autor tráví mnoho stran přesným popisem svatých míst v Mekce a Jeruzalémě, ale největší část rukopisu tvoří praktická pozorování autora na mnoha místech v Azerbajdžánu, Arménii, Levantu, Egyptě, Arábii, Bahrajnu, i Persii. Je možné, že pozoruhodná absence náboženských spekulací je způsobena aktivitou pozdějších sunnitských editorů knihy. Ať tak či onak, výsledek je pro dnešního pozorovatele snadno čtivý. Příliš nerozumím volbě překladatele, co se týče nástinu historického kontextu. Muslimské země té doby tvořily jakýsi ekvivalent celní a pasové unie, a cestovní a obchodní provoz mezi nimi nezávisel příliš na neustálých válkách mezi jednotlivými potentáty. Pro autora rozhodně jako by politika a válka neexistovaly. Překladatel ale přidal dlouhý elaborát týkající se (zcela chaotické) vojenské historie zejména soudobého Iráku a Iránu, plný jmen a událostí, které běžný čtenář jistě rád přeskočí. Na druhé straně, z dnešního hlediska centrální bod cestopisu, praktický popis fatimidského Egypta, zůstává bez velmi poučného a poněkud nelichotivého srovnání se zdroji z káhirské genizy a bez širšího kontextu. Čtenář se tak např. nedozví, že brzy po návratu autora z Egypta, který charakterizuje jako nejbohatší a nejklidnější zemi na světě, se Egypt propadl do pekla mnohaletého hladomoru a naprostého mocenského rozkladu. Jmenný a místní rejstřík je užitečný, ale v řadě zajímavých reálií ponechává nezkušeného čtenáře na holičkách (neobydlené karavanseraje u Tripolisu? Ámed, copak to je za město? Pročpak měli v Bejrútu takový strach z přílivu? atd. atd.) V souhrnu--Safarname je příjemné a nedlouhé čtení, které ale vyžaduje znalost blízko- a středovýchodní historie a zeměpisu daleko za hranicemi běžného středoškolského vzdělání. Překladatel čtenáři ohledně nástinu kontextu spíš škodí než pomáhá. Přesto je kniha dobrou ilustrací ke studiu muslimského středověku.