Alkolismus v krystalické podobě, ničení jedné bytosti v té nejdrsnější podobě. Skvěle napsané, ale drásající.

Životopisný příběh autorky, kdy nám vypráví o svém dětství v šedesátých letech, které rozhodně nebylo ukázkové. Matka alkoholička, která nesnáší místo, kde žije. Otec dělník pracující u naftových vrtů, který nejraději zajde do hospody, kde může vyprávět své smyšlené příběhy. Do toho starší sestra a problémy, které děti mohou vnímat jinak. Mám ráda memoáry, skutečné příběhy a nelehké osudy, proto jsem si Klub lhářů potřebovala přečíst. Nebylo to snadné čtení, ale zároveň to je skvělá kniha. Chvilku mi trvalo se začíst, byly tu různé vzpomínky, jedna za druhou, autorka nám předkládá svůj život, slepuje svůj příběh a dává nám nahlédnout do rodiny, ve které byste rozhodně nechtěli vyrůstat. Ze začátku je to takové oťukávání, poznávání, a postupně vám začne být úzko a vlastně ani nevíte, jestli chcete číst dál, ale nakonec, touha dozvědět se víc, zvítězí. Ač je to smutné téma, autorka se nelituje. Dočkáte se i humoru a nadhledu, ale i tak to na mě působilo těžce a bolavě. Je tu opravdu spousta vážných témat, jedno vedle druhého. Když si myslíte, že už nemůže být hůř, opět se něco objeví. Rozhodně musím vyzdvihnout autorčin jazyk (a samozřejmě překlad), je to napsáno krásně, ač je to o nepěkných věcech. Některé věty, některá přirovnání jsou vskutku úžasná a díky tomu jsem si čtení užívala. Tato kniha si žádá čas, žádné rychločtení tu není na místě. Dostane se vám pod kůži i do hlavy, a i po dočtení ve vás bude doznívat.