Klinika smrti

Hororový gamebook – nebo interaktivní román, jak se dnes s oblibou říká – s komorní zápletkou, ale zato s nápaditým způsobem hraní. Literární část je samozřejmě tradiční, jednotlivé odkazy vás posouvají pomalu vpřed nebo vzad. Co však stojí za pozornost, je způsob ani ne tak soubojů, jako spíš ustavičného hlídání si příčetnosti. Protože i na to se zde hledí a způsobíte-li příliš masakru najednou, klidně můžete svou postavu šupem poslat k Chocholouškovi. Přes zdánlivou složitost se ale všechny aktuální kurzy počítají snadno a díky grafickému zpracování vlastně nepotřebujete ke hraní ani kostky. Co mě naopak zklamalo, je fádní průběh zápletky. Jednotlivé části, na které je kniha rozdělena, utečou poměrně rychle. Nechcete-li tedy být příliš cimprlich a zabývat se všemi vedlejšími odbočkami. Děj je navíc bez výraznější inovace, musíte zkrátka projít městem, zamořeným zombíky, přičemž občas vám problémy dělají i živí. Každý znalec zombieapokalypsy však ví, že s nikým cizím se nemá bavit.

Na gamebookách jsem vyrůstal a bavily mě. Série o Lone Wolfovi má i nadále v mém srdci své místo a bavily mě i gamebooky od Jacksona a Livingstonea. Při čtení Kliniky smrti jsem si ale uvědomil, že už to není moc pro mě. Gamebook jsem dočetl, protože je opravdu velmi dobře napsaný a napínavý. Už jsem se ale vzdal toho, abych používal pravidla gamebooku. Příběh je pak rozdělen do tří částí, což mi přijde jako dobrý nápad. Volby mi přišly až zbytečně podrobné, i když přece jen mohou mít výhodu většího pocitu svobody pro čtenáře. Základní pravidla jako taková jsou dobře vymyšlená a fungují, jen mě tedy iritovalo, kolik věcí jste mohli během hraní gamebooku vzít s sebou, kdy většina z toho vám byla zcela k ničemu. Nevidím opravdu smysl v tom, abych si po celou dobu hraní přidával na seznam desítky věcí, které vám jsou z 90 % zcela k ničemu. Také mě zaujalo, jakým způsobem jsou psány volby rozhodnutí vašeho hrdiny. Často se mi stávalo, že jsem musel obrátit na uvedenou stranu a zjišťovat, jestli to je přesně to, co chci, protože popisky voleb byly uvedeny dost nejasně. Jeden příklad. Chtěl jsem následovat psa, kterého jsem zachránil, ale nebyla tam volba „chci následovat psa“, ale volby „chci se dát doleva“ a „chci se dát doprava“. Musel jsem tedy otočit na jednu z těchto voleb, abych zjistil, zda je to volba s následováním psa. A těchto nejasných voleb je v knize hodně. Stejně tak jsem moc nepochopil průchod skleníkem v první části příběhu, kdy jsem si pracně předem vytvořil na papír mapku, abych pak při průchodu zjistil, že jsem se tím zabýval naprosto zbytečně, protože se bludiště dalo snadno projít i bez její tvorby. Závěr příběhu pak předznamenává, že autor se chystá vytvořit sérii navazujících dobrodružství. Pokud bych hodnotil pouze příběh nebo základní pravidla gamebooku, dal bych 4 hvězdy. Chyby, na které jsem poukázal, ale hodnocení sráží.