Klaun´s band I

Čtenář musí přistoupit na Célinovu hru se slovy, způsobem, jaký vypráví, aby si mohl jeho tvorbu užít. Pokud odmítne, snadno a rychle se ztratí, znechutí a knihu odloží. Chápu to. Číst Célinova díla je především o chuti a počáteční touze. Mě to baví.Bavím se u nich.

Pokud by vzal do ruky tento dvoudílný román někdo, kdo nemá žádné předchozí zkušenosti s Célinovou tvorbou, pochybuji, že by ho vůbec dočetl a nejspíš by s ním asi skončil, což by byla škoda. Jeho telegrafický styl psaní je zde doveden až do krajnosti a přiznávám, že i já, velký Célinův fanoušek, jsem s tím měl docela problémy. Zejména nadužívání citoslovce „Á“ mě vyloženě otravovalo. Charles Bukowski jednou řekl, že Céline byl dobrej, dokud mu nezačalo hrabat v hlavě. A při čtení toho, co napsal o svém pobytu v Anglii za 1. světové války poté, co byl kvůli zranění ruky a hlavy propuštěn z francouzské armády, jsem měl často pocit, že mu v hlavě hrabalo opravdu hodně. Kdyby se mě někdo zeptal, co by si měl od Célina přečíst, určitě bych mu Klaun´s Band nedoporučil. Mám z něj takové rozporuplné pocity. Na jednu stranu je to mohutný výkřik z nitra člověka, ale na druhou stranu si říkám, že něco takového jsem jako čtenář neměl moc zapotřebí. Beru tedy Klaun´s Band jako nejslabší článek jeho bibliografie. A jestli jsem tě nepochopil, Ferdinande, tak sorry.