Kitaró

Manga má lehce dětinskou kresbu, což je vzhledem k době vzniku pochopitelné. Některé figurky by z dnešního úhlu pohledu mohly být považovány za rasistické karikatury, ale kreslil to Japonec, takže asi v pohodě.... Já osobně byla za poněkud naivní kresbu ráda, protože nemusím horory, a některá Kitaróova dobrodružství jsou děsivá. Zároveň ale každá stránka překypuje ohromující fantazií. Zejména strašidla a jejich superschopnosti dokazují, že autor měl záviděníhodnou představivost. Napadlo by vás třeba strašidlo, které dokáže protivníka zlikvidovat plivancem? Tak tady ho máte. A mnohá další k tomu.

Příběhy s Kitaróem, jednookým jókajem, jsou milé, hravé a nápadité. Jsou plné odkazů na bohatý japonský folklor a nabízejí pestrý svět duchů, nestvůr a podivných bytostí. Třináct vybraných epizod z téměř nekonečné zásoby příběhů (podle AI existují desítky až stovky krátkých příběhů a 547 epizod anime) má dostatek humoru a nápadů na to, aby zaujaly čtenáře všech věkových kategorií — i přes jistou zastaralost nebo naivní tón. Některé příběhy mi přirostly k srdci víc než jiné. Například Mořská veleobluda, která svým vyprávěním připomíná nejslavnější japonskou nestvůru — Godzillu. Anebo Vlak duchů a Noční utkání se strašidly, které mě zaujaly svým vtipem i nápaditým ztvárněním dalších jókaiů. Tohle je přesně ten typ mangy, který může člověk číst v jakémkoli věku. Každý si v ní najde něco, co ho osloví. Jen je třeba dodat, že mnohé příběhy mají předvídatelné zakončení, a tím trochu ztrácejí kouzlo překvapení. Ovšem chápu (a domnívám se), že samotný Kitaró má v Japonsku nejspíš pověst, jakou má u nás Čtyřlístek.