Kenotaf

Bohužel nesplnilo má očekávání po výraznější druhé knize následující po skvělém debutu Milíře.

Na první pohled nikterak vybočující kniha v současné produkci, ale zejména díky tématice druhého oddílu jsem musel tento předsudek smést ze stolu. První oddíl je milostného rázu, byť ta "milostnost" je spíše v konturách, v první řadě je reflektován strach, úzkost a obavy. Tento oddíl končí prostými, ale krásnými verši: "Chci tě zase / slyšet / mluvit k lidem" Po individuální promluvě se nám dostávají básně, které se vážou k místům a událostem v Latinské Americe. Zde jsem doplatil na své historické neznalosti, i tak lze básně číst i bez chápání aluzí, třeba jako pomíjivost lidských osudů. Vnímání všemi smysly, které se velmi často kříží, a byť Goldstein nevyužívá nikterak široký slovník (velmi často se opakují motivy ticha, noci, deště), nicméně dokáže vyjádřit skutečnosti pomocí těchto slov velmi neotřele – např. zmiňované ticho je "vylité do ulice", "zpřerážená ticha mezi lidmi, nebo "v tiché půdě vysychají stébla". Naléhavá skvělá kniha. V/ Zahrada padla jako první Brouzdáš šedivou trávou Občas se dotkneš větve Netušíš, co jim říct Po kmenech splývají roky vystavené rzi (s. 17)