Když vás pohltí plameny

Tyjo, poprvé jsem dala za pět a byla nadšena. Teď v krizi jsem to četla znovu a přemýšlela, co mě vlastně tak bavilo. No já vážně nevím ! Zaujal mě možná poslední part o tom odnaučování se kouřit, i když to věčný fňukání, že nemůže strčit ten smrad do tlamy byl otravnej, ale to jediný ušlo. V podstatě docela o ničem. On má totiž společnou jednu věc v celé knize: začne o něčem a v jedné větě přeskočí někam jinam, kde i skončí, a tím pádem jsme někde úplně jinde - nikde. Jako fakt mě nezajímaly "příběhy" o tom, že hodlá machrovat příběhama z novin, kde hořící krysa vlítne chlapovi do baráka a zapálí mu ho, kdy mu poslouchající týpek řekne, že kecá, načež si to on teda přečte ještě jednou a zjistí, že si to přečet z těch novin špatně a že je tedy nepozora. Wtf, pointa je tedy jako kde ??????? Nikde, protože tam žádná není. Věčné chlubení se tím, kolik toho vyhulil (nebo koho - to, že je teplej, tam pořád všem cpát nemusí) mě taky nebralo. Prdící babka mě taky nebrala a ta vulgární kráva od nich z baráku nebo že jim ptáci mlátili do oken nebo že si veze pavouky z Francie někam jinam a sleduje je jak bydlej na oknech, no ty vol*e ...to sorry, to fakt ne. To už raděj jeho ségru z reklamy na anstop babls do pračky - Ejmy Sedaris ! Prostě sorry, už v anotaci výpis těch "humornejch" situací slibuje trapný chvíle no.

Budu se asi opakovat, ale i třetí kniha (bohužel poslední v českém překladu) mě uchvátila. Autor častokrát glosuje běžné banality, se kterými se setkal během svého života. Činí to však svým typickým nezaměnitelným způsobem: s notnou dávkou (sebe)ironie, nadsázky a duchaplného humoru. Nejvíce mě zaujal příběh, ve kterém Sedaris popisuje své odvykání od kouření v průběhu pobytu v Japonsku. Doporučuji všem (i zatvrzelým kuřákům).