Když v ČSSR vybuchovaly bomby

POKRAČOVÁNÍ: - Nejvyšší betonová stavba v Česku: K Bukové hoře mám vztah vřelý, (na rozdíl od Járy Cimrmana) jsem tam byla a po dočtení mě mrzí, že veřejnosti není výhled z vysílače umožněn. Nějak si to zařídit… ale jak? - Zamrzlé Československo: Náš gympl svého času jako jeden z mála nepřistoupil k uhelným prázdninám (můj bratr proti tomu protestoval připoutaný k sáňkám před nástěnkou v prvním patře školy), ale když si člověk čte, jaké překvapení umí příroda zařídit, možná není až tak o co stát. Že by dnes teplá voda tekla jenom „na příděl“, zavřela se kina, některé profese se vůbec nedostaly do práce? Nemyslitelné. A přitom stačí poměrně málo… Bylo by hezké říkat si, že roční období byla nepřítelem jenom socialismu, podobný teplotní výkyv však prověří i kapitalismus. Moravova prvotina je napsaná velmi pěkným jazykem, je znát, že autor nad příběhy přemýšlel, čerpal z vyprávění pamětníků a prováděl rešerše. Pokud bych měla něco vytýkat po druhém přečtení, by to bylo i větší množství příběhů, na tak útlý rozsah je 15 hodně. Pokud je kniha čtena na jeden zátah, má to za důsledek, že po dočtení se toho z hlavy dost ztratí. Přitom každý z předkládaných příběhů je zajímavý a troufám si říct, že většina z nich není notoricky známá, ba dokonce je neznámá, a mnohé si zaslouží, aby byly čteny a vyprávěny. Možná by si alespoň některé z nich zasloužily hlubší rozepsání do delšího formátu. Přínos budou mít hlavně pro Severočechy (většina příběhů je se dotýká Ústeckého kraje a Teplicka), ale obohatí i zájemce o historii 20. století. Kdyby bylo pokračování, dokážu si představit seriál á la Klimkovy „momentky“ z první republiky, které souborně vyšly pod názvem „Vítejte v první republice“. Kvituji celkové zpracování knížky, nechybí obsah ani představení autora, který má odvahu, vybízí čtenáře k diskusi a zanechává své kontaktní údaje. U knížky jsem si nejednou kladla otázku, zda člověk zcela nepolíbený alespoň základní znalostí kontextu a doby, tuší, o čem vlastně čte, ale ten, kdo povědomí má, si počte hezky.

Už dlouho cítím vůči autorovi této knihy dluh, že jsem mu nenapsala kvalifikovanou a pořádnou recenzi. Svého času jsem jen konstatovala, že s výjimkou jedné hrubky (s. 59) jsem žádné závažnější nedostatky nenašla. Po druhém přečtení pro osvěžení napravuji: Knížka je sice útlá a malá formátem (takže se dobře nosí v kabelce), ale obsahově velmi bohatá. Obsahuje celkem 15 více či zcela neznámých příběhů, které se u nás odehrály převážně v druhé polovině 20. století. Nese název podle příběhu prvního, ale s ohledem na časový záběr popisovaných událostí, je zkratka ČSSR v názvu zavádějící. (ČSSR jako oficiální název republiky byl uváděn od roku 1960, kniha však mj. zahrnuje i příběh z období protektorátu; vhodnější by tedy bylo v názvu uvést namísto zkratky slůvko „Československo“). Jan Morava píše čtivě a text je erudovaný. I když jde o popularizaci, coby absolventovi historie mi zejména chybělo uvedení zdrojů, z nichž autor vycházel. Jednak ze slušnosti :-), a pak třeba s motivací rozšířit obzory těm, které daná kapitola zaujala a chtěli by vědět víc. Při prvním čtení mě zaujala volba a skladba příběhů, k čemuž sám autor uvedl, že polovina jich byla původně psaná pro internetový magazín. - Když v ČSSR vybuchovaly bomby: Autor předpokládá znalost reálií, doby a osob a čtenáře rovnou hodí do vody, aby plaval. (Vůbec netuším, kdo byl agent Zifčák.) Tento příběh byl pro mě zcela neznámý – s ohledem na jistou popularizaci dějin třetího odboje bych čekala, že o tom bude známo víc. Dokážu si představit i televizní zpracování á la Malý Pitaval, ať už scénárista s režisérem za hrdiny vezmou příslušníky bezpečnosti nebo diversanty. - Husákův prst nad Prahou: Tady si JM neodpustil rýpnutí do nejmenovaného tehdejšího vrcholného představitele naší země. Někomu mohou – byť jemné – narážky na politiku a představování osobních názorů autora vadit, já si spíše kladu otázku, nakolik budou s naší politickou pamětí podobné narážky srozumitelné za několik let a čtenáři, který nebude znát kontext doby, v níž knížka vznikla. Minimálně Žižkováci by si příběh měli povinně přečíst. - Vyšetřování případu tajné schránky: Taková perlička, demonstrující absurdity minulého režimu. Škoda jen, že popisek u fotky na s. 21 prozradil pointu – kdyby fotka byla v textu zařazena později, čtenář by déle spekuloval a vytvářel vlastní teorie, jak to se schránkou bylo. Autorovi trochu utekla snaha o anonymizaci, kdy z různých míst textu lze dovodit celé jméno jednoho z vyslýchaných :-P. - Hongkongská chřipka v Československu: Další pro mě zcela neznámý střípek historie. V kontextu nedávno prodělané pandemie (epidemiologická opatření, nouzové stavy, nařízené karantény, očkování) působí o to kuriózněji. - Protistátní improvizace herce Lábuse: S ohledem na známou tvář v příběhu se tento trochu vymyká ostatním, jinak má ovšem společného jmenovatele, a to onu absurdnost, nad kterou možná dnes kroutíme hlavou. Kdy stačilo málo nebo nějaká drobnost, člověk se dostal do hledáčku a už to s ním šlo z kopce a jen obtížně se obhajoval. (Je to ale dnes lepší?) V tomhle se mi líbí Moravův závěrečný morální apel. - Rudá hvězda nad krajinou: Nakléřov znám podle jména, jen jsem jím projížděla, ale po přečtení tohoto příběhu mám chuť najít si staré pohlednice zaniklých obcí a jet se podívat na místo, kde kostelík stával. V duchu, v jakém je psán tento neznámý dílek naší historie, bych si přečetla i další příběhy či celou knížku. - MI-4 sestřelen: Možná JM k sepsání inspirovala v závěru zmíněná výstava v teplickém muzeu. Já na ní nebyla, takže i toto pro mě bylo novum. Opět zajímavý příběh z míst, která jsou mi blízká. - Pevnost pro jednoho muže: Bydlím v oblasti s velkým výskytem řopíků, byla jsem v Hrabyni, ale o Einmannbunkerech jsem slyšela poprvé. K Českému Těšínu se asi nedostanu, ale budu-li se pohybovat kolem Bíliny a Teplic, určitě budu koukat a dávat pozor, jestli nějaký nezahlédnu. - Naplněné proroctví: Jan Pavel II. byl první papež, kterého jsem na papežském stolci zažila a vnímala, a doteď ho mám s touto „funkcí“ spojeného. O svatořečení Anežky České coby jednom z významných mezníků roku 1989 jsme se učili ve škole, škoda, že jsme tehdy prostou větu ve výkladu nemohli doplnit o hlubší příběh. Díky JM to současní studenti mohou napravit. - Jak se našel československý kosmonaut: Seriál Kosmo jsem neviděla, Remka znám podle jména (doma jsme si hrávali s leporelem sovětské provenience a nejvíc nás bavil lunochod), o Pelčákovi jsem v životě neslyšela. Přitom velká (i menší) historie je plná osob(ností) a jmen, které zůstaly stát v pozadí a zapomenuty. To, že se do vesmíru nepodíval, to by mě moc mrzelo. Ale díky téhle knížce nezůstane Oldřich Pelčák tak úplně zapomenutý. - Je libo chlebíček?: S tímhle příběhem mám osobně největší problém. Svého času jsem na VŠ přečetla hodně knih o českém fašismu, nevím, z čeho autor čerpal a k jakým zdrojům se při zpracování přiklonil, ale já tehdy získala dojem, že generál Eliáš byl v chlebíčkové aféře obviněn neprávem, ba spíše to byla záminka pro jeho zatčení. Nebyla bych si jistá ani tím, že bylo jasné, že bude zastřelen – ve vězení byl podměrně dlouho, okupanti si ho drželi jako určitou zálohu a možná i páku na odboj, do Kobylis šel až poté, co došlo k atentátu na Heydricha. Pro Eliáše mám velkou slabost, jeho příběh mě stále dojímá, aktivní účast v aféře mi proto příliš nevoní. - Nechte znít Hlas Ameriky: Svobodné Evropě byla nějakých 10 let zpátky věnována konference v ČRo, onehdá jsem si četla paměti Peroutkovy třetí ženy, které lehce reflektují i zákulisí zahraničního vysílání. Tady se na zahraniční rozhlas díváme z jiného úhlu pohledu a sledovat výčet opatření, jejich vývoj a postupné rozvolňování, bylo pozoruhodné. - Jaderné teplo domova: Jaké byly v minulosti plány, a kolik elektráren měla naše malá zemička mít. Dnes je JE považována spíše za strašáka – jsem zvědavá, jak bude budoucnost mluvit o fotovoltaických článcích nebo větrných elektrárnách.