Když šeptá listí

„O čem je ta knížka?“, zeptal se mě Bill jednoho večera.“ Když vezmete tuhle knížku do ruky, bude nejspíš první, co vás zaujme, krásná obálka, některé knížky prostě zaujmou už jen svou vizáží, a tomto případě vydavatelství podle mě odvedlo dobrou práci :-) ... a pak hned, věřím, bude následovat i krásný, poetický, a teď už vím, že i trefný a dobře zvolený název knížky ... "když šeptá listí" ... pokud si získal Vaši pozornost, tak tahle knížka je pro vás ... nejspíš jste poetické duše a máte kladný vztah k přírodě :-). Takže, o čem, že tahle knížka je? Těšte se, máte v rukou pěkný příběh ... o jedné spisovatelce, která vlastně není spisovatelkou, ale uznávanou vědkyní, a která se rozhodla se čtenáři podělit o svůj život, o to, jaké to je, když se člověk s něčím potýká, a to jak na poli profesním, tak soukromém, ony se totiž ty soukromé a profesní vichřice tak nějak proháněly jejím životem současně ... periodicky se opakující vzlety a pády ... Hope Jahrenová není spisovatelka, psaní nestudovala a přesto píše přesně tak, jak to má ona sama ráda u jiných spisovatelů, píše čistě, nezápasí s textem a neočekává uznání, a když se jí ho dostane (jako spisovatelce i jako vědkyni), vlastně ho ani nevnímá, je původní, je svá ... a dělá, co ji baví a naplňuje a vlastně si ani nedokáže představit, že by dělala něco jiného ... A navíc, zjistíte, co se stane ... ... když se s pomocí mízy rozvinou dva děložní lístky a nastartují fotosyntézu, ... když už je rostlina připravená a dočasné děložní lístky odpadnou a odumřou, ... a když se vytvoří první list jen s pomocí nejasné genetické informace a s nekonečným prostorem pro improvizaci ... „Tak zavřete oči a představujte si ... třeba špičatý cesmínový lístek, hvězdici javoru, srdčitý břečťanový list, trojúhelníkový vějíř kapradiny, prstovité listy palmy ... a uvažte, že na jediném dubu roste víc než stotisíc lalokovitých listů a žádné dva nejsou naprosto stejné, že každý dubový list na téhle planetě je unikátním ztvárněním jednoho přibližného a neúplného náčrtu ...“ A je toho daleko víc, co se dozvíte, není to obsahově nijak těžké či náročné čtivo, spíš, jak jsem už předeslala, takové poetické zamyšlení nad přírodou a jejími procesy a taky nad stavem vědy v USA ... takže, pokud máte zrovna chuť na lehkou, odpočinkovou a nenáročnou četbu (jak jsem zjistila níže z komentářů, nejspíš odborně nijak zvlášť přesnou), o lásce k přírodě ... těšte se :-).

Poněkud nesoudržný příběh osobního života botaničky - vědkyně (ano, to je důležité, je nám to opakovaně připomínáno skrz naskrz celou knihou) s několika (nemnoho) informacemi z říše rostlin (v tomto případě stromů). Místy trochu násilně načrtnutá paralela mezi životem lidským a rostlinným. Kladu si otázku, co bylo vlastně hlavním impulsem pro napsání knihy - zda nutkavá potřeba upozornit na to, že oblast vědy (obzvlášť botaniky) neoplývá příliš penězi a je fakt těžké výzkum ufinancovat? V tom případě záměr chápu, ale dopad to může mít v tomto případě spíše na americké čtenářstvo. Či snad touha podělit se o svůj životní příběh (dle mého nijak zvlášť zajímavý či neobvyklý) a okořenit jej o poznatky z vlastních výzkumů? Tento důvod je taky pochopitelný, ale..... ..... mám k němu své výhrady. Jednak mi autorčin styl psaní příliš nesedí - střídá suše technicko-vědecké (a leckdy nekonečně rozvláčné) pasáže z výzkumů, laboratoře a života rostlin s odlehčeným stylem popisu zážitků ze života, ale ani ten není zrovna dvakrát čtivý. Kromě jiného sem prosakuje takový ten "americký" patos se srdceryvnými výlevy typu "tohle bylo tou nejúžasnější částí mého života!" - opakováno ovšem několikrát a v různých situacích. Mezi oběma částmi cítím výraznější disharmonii, jaksi spolu neladí. Stejně jako obrázek z přebalu knihy, kde se žalud tváří být součástí březové větvičky.... Další mé výhrady se hnidopišsky týkají některých tvrzení ve vědeckých částech knihy (když nám autorka dle svých slov předkládá ověřená fakta), např: "Na souši je šestsetkrát víc života než v moři, a většinu z něj tvoří rostliny" (str.9) - nikoliv, většinu tvoří živočichové. Rostlin je cca 300 tis., živočichů (bez prvoků) 7,7 mil. Dále třeba perlička při líčení práce na dalekém severu: "Slunce vůbec nikdy nezapadá" (str. 231). Ehmmm, no třeba o polární noci asi ano. V kapitole o kaktusech je tvrzení: " ...na kratičký okamžik umí něco, co žádná jiná rostlina nedokáže - růst a nebýt zelená" (str. 172). Opět si dovolím nesouhlasit. Třeba řasy ruduchy také nejsou zelené a rostou (mají jiný typ chlorofylu). Ač je někteří zastánci řadí samostatně jako příbuzné rostlin, stále jsou v platných systémech zařazeny v říši Plantae (rostliny). Dále třeba čeleď vyšších rostlin Apodanthaceae je nezelená a roste. Ve většině knih by mi tyhle drobnosti či nepřesnosti nevadily, ale v knize, kde je na každé třetí stránce připomínán fakt, že tohle napsala vědkyně, mne to prostě uráží. Docela mne mrzí, že vlastně až v samém závěru - epilogu - je nastíněna důležitost stromů a poukázano na jejich drastické kácení. Teprve tady je jakási maličká snaha o osvětu na poli ochrany přírody. Což je bohužel trošku málo. Nicméně jen díky tomu dávám třetí hvězdičku, ten zbytek stojí sotva za dvě.