Audiokniha Zajímavá knížka, Maye Musk je asi inspirativní, připadala mi chvílemi jako drogách, příliš aktivní, příliš pozitivní.. Taková ta americká klasika, hlavně se usmívej, stůj rovně a makej na sobě!!! Americký sen se dostaví. No ale na druhou stranu spousta těch jejích myšlenek je opravdu inspirující, jako třeba to jak se o sebe stará, že ji nic nezlomilo, že bere prohru jako součást života, že nefňuká a koná, atd.. Trošku to teda je takové "samožerské", na druhou stranu když nebudu já sama sebe pokládat za nejdůležitější osobu, kdo jiný?! Maye to asi umí.

Když jsem si nedávno hledala pár informací o Muskově rodině, dočetla jsem se zajímavost o jeho matce, resp. prarodičích. A proto jsem sáhla po této knize, v očekávání dobrodružného vyprávění. Co jsem ale nechtěla a přitom obdržela, je zmatečné a málo čtivé i informativní povídání nesmírně samolibé sedmdesátnice, která chce poučovat ženy, jaké mají být a jak se mají chovat... podle jejího vzoru. O dobrodružstvích z dětství tam sice něco malinko schováno uvnitř knihy je, ale samozřejmě to nevyvažuje zdlouhavé vyprávění těch hrůz, které zažila v prvním manželství a toho strádání se třemi dětmi na krku... Já se vlastně nedivím, že si každé dítě nejpozději ve dvanácti našlo takový koníček, který přerostl až do životní profese a poslání a jsou už od telecích let samostatní a průbojní. A ona se jimi teď chlubí. Přitom to jediné, co jim mohla dopřát, mohla být zdravá výživa (vystudovala dietologii a celý život se krom modelingu věnovala rozdávání rad ohledně správné výživy, ač trpěla silnou nadváhou), ovšem její představa dětské správné výživy pro její rodinu byl - sendvič s burákovým máslem! A to starání se o děti, které zdůrazňuje v knize zpětně, třeba když jí bylo přes čtyřicet? To už děti byly zcela samostatné, všechny, a na svá studia si přivydělávaly jako kdokoli jiný v západním světě - stipendia a práce. Jediné, co považuji za dobrou radu: mít rovná záda, vzpřímeně správně (sebevědomě) chodit a s úsměvem. Literárně a obsahově za mne ne. Informativně mizivě. 50% Ztracené město v Kalahari (v Botswaně, dříve Bečuánsku otec nikdy nenašel...). Vlastně zůstalo ještě jedno opravdové moudro, ne nové, ale zaručeně nutné (aspoň pro mne) připomínat si stále dokola: naučit se pořádně plánovat. Promyslet si pořádný plán pro vše, co opravdu chceme udělat, dokončit, zvládnout, dotáhnout do konce, prostě v čem chceme opravdu uspět. ... Plán nezaručí úspěch, ale bez něj by to byla jen sázka do loterie, plácnutí do vody - a na to je život moc vzácný a krátký, ale o už si mudruji sama, o tom v knize nic není. Zato je tam: když plán nevyjde, nevadí, pracuj na novém!