Když kvete wiliwili

Právě jsme s mojí maminkou dočetly tuhle knížku, kterou jsem jí předčítala nahlas. Tím, že má kratší kapitoly k tomu byla přímo předurčená. Oslovila mě anotace v časopisu Knihkupec a tak jsme si ji pořídily. Začátek nás, přiznám se, tolik neoslovil, ale s přibývajícím čtením se měnily i pocity. A rozvíjely se v další a ne špatné. Vůbec jsem netušila, že pan Bernatský píše. Určitě po této zkušenosti přesunu svoji pozornost i na jeho další tvorbu. Myslím, že skočit rovnou šipku do moře již vydaných románových příběhů na nespočetná témata, není vůbec snadné. Vím, že autor si vybral pro čtenáře těžko uvěřitelné téma, ale naděje opravdu umírá poslední. Tím bychom se mohli řídit i v životě a nezapomínat na to. Celá kniha mi přišla velice milá a pohodová, a řekla bych skoro usměvavá, stejně jako vnímám Vojtu Bernatského.

Tuto knihu jsem si koupila, když jsem poslouchala rozhovor s Vojtěchem Bernatským v rozhlase. Pro mne příjemné čtení, kde vyzařuje láska k manželce, láska k dětem. Smutný, ale i úsměvný při hláškách malého Alberta. Vojtěch je mi sympatický v televizi. Ale brzy budu mít možnost vidět Vojtěcha Bernatského osobně na besedě, kterou pořádá knihovna v NMNM. Tak se těším. Snad se mi podaří přečíst ještě z některých jeho deníků.