Když Bůh nikomu nechybí

Pobavil mě hned úvod knihy, kde T. Halík vydržel až do druhého odstavce nezmínit, že „německý autor na řadě míst cituje jeho knihy“, ale zpět ke knize… Není to lehké čtení, myslím tím spíše formu. Rozhodně je to kniha, ve které člověk bude nalézat nové i po opětovném přečtení. Neubránila jsem se ale myšlence „To, co se dá vysledovat poledních min. 15 let někdo formuluje až teď.“, ale chápu, že v Německu je to asi jiné. Popis reality, kterou v Čechách žijeme už delší dobu. Nástin výhledů, jak s tím pracovat. Velmi hluboká mi mj. přijde myšlenka prožívání „ticha Bílé soboty“ stejně tak výzva k návratu k naraci. Pokud by někoho, tak k tématu knihy pak dvě diskuse v Dominikánská 8: https://www.youtube.com/watch?v=SX8cQ5KtQFA&list=PLrSt57_lhg8npzfus3t-xgT4T0Ojm8uvn&index=9&t=2s (diskuse nad knihou) https://www.youtube.com/watch?v=buol9SJUggk (diskuse nad knihou s autorem)

Autor ze své zkušenosti německé, ještě požád velmi dobře a pevně etablované církve depresivně zjišťuje, že věci už nejsou jako dřív a ani jako dřív už nebudou, že se už nedá automaticky spoléhat na to, že lidé potřebují institucionální zakotvení svého sebepřesahu formou organizovaného náboženství a že organizované náboženství - tedy církev - v téhle situaci kolem sebe trochu nešikovně kope jako kapr vytažený z vody. Pro nás, kteří žijeme v trvdě prosekularizovnaé zemi už od přelomu tisíciletí to není zase tak objevné - i když samozřejmě Halík i Petráček zde mohou v proslovu a doslovu jásavě volat: "My jsme vám to říkali." Mimo to ale kniha vlastně nepřináší mnoho toho, co by se dalo do našeho kontextu přebrat jako řešení, nebo alespoň impulz k řešení - na to je právě zase furt příliš ukotvena v té západoevropské realitě. Každopádně jako potvrzení toho, že křečovitá snaha o restituování "starých dobrých časů" vede do nikam to slouží. Řada věcí mi tam ale chyběla - reflexe nástupu a vzestupu populistické nábožensky přetřené pravice a ultrapravice, přetrvávající náboženská potřeba ventilující se mimo organizované náboženství (často s intenzitou, která ho přesahuje) nebo pozitivní zhodnocení kulturního a charitního rozměru - autor pro něj má spíš pohrdání, že to "není to ono", ale tím podle mě střílí mimo cíl. Celkově shrnuto a podtrženo - jako se říká u nepříliš povedených kázání - bylo to zbožné a byla to pravda. Jenom jestli to nebyl ten druh pravdy, co nikomu nechybí.