Kdo ví

Tři části knihy: Co mohu vědět? - Co mám činit? - V co mohu doufat? Ani na jednu tu otázku se nedá odpovědět jednoznačně, proto Kdo ví. Příběh byl na začátku zajímavý, potom takový jaksi rozmělněný, přes spisovatelskou řemeslnost i styl jazyka mi nesedl.

"...člověk někomu může dát život, to je na tom nepochopitelné, pak jste za to zodpovědný, jste kapitánem lodi někoho, kdo se o nic neprosil, pilotem cizího letadla..." Kdo ví začíná poměrně nenápadně - Pauline čeká na úřadě, aby si vyřídila svou první občanku, a v podstatě až ve chvíli, kdy ji drží v ruce, ji napadne, proč vlastně vedle jejího křestního jména Pauline stojí ještě tři další - Jeanne, Jérôme, Ysé. Jména, která ji po celý život doprovázejí, aniž by tušila proč. Zpočátku se příběhem line spíše touha zjistit, kdo byli lidé, po nichž ji rodiče pojmenovali, ale jistá událost v podstatě odstartuje možná až podivnou cestu od počáteční zvídavosti, z níž se postupem času stává naprostá posedlost, která stojí u rozkladu jejího dosavadního života, zároveň se ale stane i určitou formou terapie. Je to totiž příběh o ztrátě. O vyrovnávání se s bolestí. O hledání sama sebe. A nejen o tom, ale to už bych prozradila příliš. Kdo ví je velmi intimní, silná, ale i hodně bolavá. Místy poetická, možná až filozofická, ovšem dějovost jí nechybí. A je to zážitek!