Kdo skrývá tvář

Příběh zasazený do doby, kdy husitská revoluce zdevastovala církevní majetky i dogmata. Nové upevnění katolické víry je krutě prosazováno. V tomto případě je hrůzný nález pečlivě zahalen do podivné ztráty. Zločiny se množí a k vyšetřování není až tak velká vůle. Svědectví by bylo důkazem, jenže není síly. Hezky podaný příběh z dob, kdy po revoltě se moci chápe opět moc o moc mocnější. Doplněk historie, jak se změna je po určité době promění v málo předvídatelný vývoj.

Vymyslet příběh, a to hodně složitý, uspořádat si ho v hlavě a dát mu psanou podobu, zkompletovat a pak si ho celý přečíst, požádat další lidi o zhodnocení, neboť víc očí víc vidí a víc hlav víc vymyslí, opravit chyby a nelogičnosti - i když nikdy není možné úplně vychytat mouchy a mušky... Udělat zkrátka (jde tuto práci vůbec nazvat "zkrátka"?) všechno pro to, aby literární dílo mělo požadovanou podobu... ... a potom ho vyslat - svoje papírové dítě, do ulic. Takto nějak si představuju pozadí, které zůstává nám čtenářům skryto, a jehož ukončením je otevření knihy, vstup do děje - a pokud je kniha dobrá, tak je to dar z nebes. Neboť dnes, zdá se mi, je taková nadvýroba všeho možného, včetně literárních děl, že hledáme a často nenalézáme to, co by nás opravdu chytilo, pobavilo, poučilo a v závěru nám dopřálo vydechnout a pomyslet si: tak toto bylo něco! Dosti filosofického vykecávání! Bylo to složité, občas jsem se ztrácela v postavách, ale arcipadouch nakonec neušel trestu a Jožík, který už přichází do let a chystá se na výminek, v závěru knihy oženil staršího syna :-). Detektivka je detektivka, mordy, loupeže a bezpráví, to vše se dá dobře využít pro napsání románu. Ale autor pentalogie o Jožíkovi Bukovském měl (bohužel, měl...) nádherný dar: dokonale přiblížil a skvěle popsal prostředí i dobu, kam svoje příběhy zasadil. Pro mě - nemělo to chybu! :-)