Bohužel se kniha těžko popisuje a ještě složitěji se vysvětluje, proč je vlastně tak dobrá! Celý děj je jako vystřižený z ústavu pro duševně choré a zasazen do kulis společnosti lidí, jež jsou považováni za inteligenci a vyšší střední třídu. Bohužel každý jeden z nich je hluboko uvnitř zvíře, které chce všem kolem ubližovat - trhat, výt, plivat krev. Zároveň jako zvíře trpí - chce se stočit do klubíčka, plakat, lízat rány uštědřené životem. Nikdo není oběť. P.S. Přečtěte si to!

Kdybych byla ve skutečném životě svědkem podobného rozhovoru, sestávajícího z opileckých urážek a nedořečených vět, odešla bych pryč už na začátku. Je trochu ironické, že jen protože Albee tyhle naturalistické dialogy sepsal, cítila jsem určitý závazek nechat si je doznít v hlavě až do konce. „Kdo se bojí VW“ mi vlastně nepřijde jako absurdní drama, jen jako hodně nudná konverzační hra, kde vyplouvá na povrch nízkost, prostřednost, krutost a utrpení čtyř lidí. V závěru pak zjišťujeme, že Marta s Jiřím jsou ještě asi o desetinu šílenější než na začátku. Toť vše. Nevidím v tom ani kritiku vyšší střední třídy (což tady někdo zmiňoval): nezdá se mi, že by postavy byly zvlášť sociálně reprezentativní. Mně osobně připadají spíš jako případové studie extrému. Myslím si, že Jiřího s Martou nelze pokládat za normální dvojici. Jelikož je hra vystavěná na rozhovoru dvou akademiků a jejich partnerek, z nichž jedna je dcerou rektora, očekávala jsem jinou úroveň komunikace. Třeba dialog mezi historikem Jiřím a biologem Nickem se chvíli zdál slibovat docela zajímavou výměnu názorů o eugenice a roli jedinečného či nepředvídatelného v dějinách, vzápětí se však zase utopil v blábolení. Dobře, chápu, je to absurdní drama, mluvčí se prostě míjejí. Fajn. Ale jestli mělo ukázat, že i nejcivilizovanější osoby jsou v jádře vlastně zvířecké (?) ..., no, byla bych se zobecňováním příkladu těchhle čtyř opatrná. Také mě napadla možnost, že Albee na jedovatém vztahu Jiřího a Marty předvádí chorobnost manželství a lásky obecně. Moje kamarádka-anglistka, která mi hru doporučila, ovšem naopak tvrdí, že je dojemně a konejšivě romantická, jelikož Marta Jiřího miluje a sama sebou pohrdá. I kdyby, nic by to neměnilo na patologičnosti jejich vztahu (nazývat vlastního manžela „plísní katedry“...). Nicméně já osobně bych se přikláněla spíš k tomu, že autor záměrně napsal postavy odpudivé. Bylo mi nepříjemné zdržovat se po těch 160 stran v jejich společnosti. A žádné sebelítostivé monology hrdinů můj dojem nespravily — tihle lidé si prostě trpět zasloužili. Je zvláštní, že „Kdo se bojí VW“ má podobný rámec jako Sartrovo „S vyloučením veřejnosti“: několik postav se baví v uzavřené místnosti, přičemž poznáváme jejich tajemství, a to ne právě přívětivá. Jenže Sartre měl dynamiku a taky hlavu a patu, tohle ne. Leccos ještě mohl napravit závěr. Nenapravil. Popravdě jsem se ani nechtěla smířit s tím, že pointa má být taková, jaká je, a uvěřila jsem tomu až po poněkud příliš vášnivé debatě s kamarádkou. Takže beru na vědomí, že jsem moc hloupá, než abych tohle báječné, pronikavě intelektuální absurdní drama ocenila.