Jan Skácel ROSA COELI Na celém světě není tolik ticha jako když sněží v Dolních Kounicích a pobořenou střechou katedrály snáší se k zemi bílý sníh Slavík tam zpívá v létě celou noc a němá luna na cimbálek hrá stříbrný nástroj který nemá strun pod volným nebem v troskách kláštera Ty holé zdi tu stojí po staletí kde byla dlažba dávno roste pýr z přadena touhy panna odmotává a nad hlavou jí létá netopýr Když odmotala všechnu hebkou přízi složila ruce v klín a zatajila dech na nebi zvolna zhasínají hvězdy a netopýr jí usnul ve vlasech A co jsou staletí a co je vlastně věčnost než ve vesmíru opuštěný kout Ve studni času utopil se okov na dno té studny nelze dohlédnout * Tato báseň, jakož i další básně úžasného Jana Skácela, patří k mým nejoblíbenějším. Z plna srdce tvorbu Jana Skácela doporučuji všem.

Místy surfujeme po společné melancholické vlně, místy mi však autor utíká na, pro mne neznámou, vzdálenou planetu.