Kdes byl, tati?

Autorce je už 70, vzpomíná na otce a rozhodla se formou dopisu napsat tatínkovi dopis do nebe, který vydá knižně. Neříkám, že je to špatný, ale je to takový průměr. Význam to má hlavně pro autorku samotnou, vzpomínky na svůj život. O maminčině nemoci, kdy se to stále opakovalo. O její nehodě na elektrokole, kdy vyčítala tátovi, že jí z nebe nepomohl. Místy mi ani nesedla, jakým stylem je dopis psaný, kdy něco tatínkovi vyčítala. Jindy zase bylo znát, jak moc ho měla ráda. Vyprávěla mu i o svých příbuzných a bratrovi. O svém již třetím manželovi Honzovi. O své tchýni, vnoučatech. Nic nešlo úplně do hloubky, takový normální vypsání se z pocitů jedné důchodkyně. Místy až rouhání a trochu jsme se asi myšlenkově minuli. A já se občas nudila a těšila se, až knihu dočtu, protože knihu odkládám jen málokdy. Jediné, co bylo trochu zajímavé, když chtěla tatínkovi vysvětlit věci, které už neprožil. Vysvětlit mu, co je to internet, Google, co byla doba Covidu, lockdown 2020. Kdo nehledá nic náročného, třeba bude spokojen. Knihu jsem si pořídila hlavně díky krásné obálce.

Knihu jsem přečetla jednim dechem. Jako kdyby autorka četla v mých vzpomínkách a slyšela jak si povídám s bratrem, který taky odešeldriv než jsme čekali. Díky