Kde ženy vládnou

Etnografický cestopis po čtyřech světových matriarchátech, nebo přesněji řečeno společnostech s matriarchálními rysy. S důrazem na slovo „cestopis“, nikoli „etnografický“, protože autorka se nesnaží suplovat odbornou literaturu o daných etnicích, z které nicméně cituje. Chce spíš dodat několik impresí, jak tyto společnosti fungují dnes a jak se jeví dvěma evropským světoběžníkům. A nutno přiznat, že Kateřina a Simon v rámci čtyř několikaměsíčních výprav pronikli hluboko do domorodých domácností. S místními navazují kontakt nejen malováním obrázků, které čtenáře provázejí celou knihou, ale také používáním místního jazyka. Dokonce i pokud je tím jazykem indonéština nebo khásíjština, za což před autorkou smekám (mimochodem není etnografka nebo lingvistka, nýbrž vystudovaná právnička). Literárně se text mimořádně podařil, je výstižný, svěží, estetický a vtipný, autorčin feminismus nezabíhá do fanatismu a nepostrádá sebereflexi. Jediné, co mě namíchlo, byla zmínka o pojídání ilegálně prodávaných vajec kriticky ohroženého druhu želvy (vážně tohle nějaký Evropan dělá, a pak o tom ještě píše?). A konečně k obsahu: Bylo fascinující sledovat důvody, které v různých částech světa – u minoritních etnik v Mexiku, Indonésii, Číně a Indii – vedly ke vzniku matriarchátů (často jde o důsledek té či oné formy dlouhodobé nepřítomnosti mužů). Poutavé byly i argumenty, jež v současnosti přispívají k udržování toho, co z matriarchátů zbylo (Mexiko: „ženy ovládají rozpočet, jelikož jsou racionálnější a méně náchylné k alokoholismu“ x Indonésie: „ženy jsou výlučnými dědičkami proto, že si majetek nedovedou obstarat tak snadno jako muži“ x Indie: „ženy by si dominantní postavení měly udržet, poněvadž u nich v minulosti vypěstovalo zodpovědnost, již muži, odsunutí z pozice hlavy rodiny, postrádají“). Neméně zajímavé a svým způsobem nostalgické bylo sledovat, jak tradiční společnosti zanikají pod tlakem modernity. U mexických Zapotéků matriarchát ohrožují telenovely se svým okcidentálním ideálem rytířství, v Indonésii radikální islám prosazující právo Šaría, v Číně etnický a sexuální turismus přeměňující tradiční mosujské vesnice v lunapark, v Indii u národa Khásí zase hnutí za mužskou emancipaci nebo rovnou za patriarchát – a všude pak samozřejmě především globalizace, centralizace a informační revoluce. Celkově četba rozšiřující obzory, díky které jsem si poprvé uvědomila význam matri-/patrilokality pro postavení žen/mužů ve společnosti. Jak praví přísloví z patriarchálních částí Číny a Indie, „živit dceru je jako vykrmovat prase na cizí hostinu“, případně „živit dceru je jako zalévat sousedův strom“. V oblastech týchž zemí, kde jméno a majetek dědí dcera, platí totéž o synech.

Mojí chybou bylo, že jsem si původně myslela, že jde o antropologickou popularizační knížku a nepostřehla jsem, že je to cestopis. Proto hodnoceno z více antropologického pohledu jsem tam nacházela dost věcí, které mi nesedly. Holt tohleto rádoby odborné hodnocení kultur, které někdo navštíví jako turista moc nemusím. Na druhou stranu ale knížka byla čtivá a jako téma cestopisu byl matriarchát dobré téma. Snaha o údaje podložené literaturou byla taky a obecně mě knížka obohatila o některé informace, o nichž jsem neměla tušení. Jejího přečtení nelituju.