Kde ženy vládnou

Etnografický cestopis po čtyřech světových matriarchátech, nebo přesněji řečeno společnostech s matriarchálními rysy. S důrazem na slovo „cestopis“, nikoli „etnografický“, protože autorka se nesnaží suplovat odbornou literaturu o daných etnicích, z které nicméně cituje. Chce spíš dodat několik impresí, jak tyto společnosti fungují dnes a jak se jeví dvěma evropským světoběžníkům. A nutno přiznat, že Kateřina a Simon v rámci čtyř několikaměsíčních výprav pronikli hluboko do domorodých domácností. S místními navazují kontakt nejen malováním obrázků, které čtenáře provázejí celou knihou, ale také používáním místního jazyka. Dokonce i pokud je tím jazykem indonéština nebo khásíjština, za což před autorkou smekám (mimochodem není etnografka nebo lingvistka, nýbrž vystudovaná právnička). Literárně se text mimořádně podařil, je výstižný, svěží, estetický a vtipný, autorčin feminismus nezabíhá do fanatismu a nepostrádá sebereflexi. Jediné, co mě namíchlo, byla zmínka o pojídání ilegálně prodávaných vajec kriticky ohroženého druhu želvy (vážně tohle nějaký Evropan dělá, a pak o tom ještě píše?). A konečně k obsahu: Bylo fascinující sledovat důvody, které v různých částech světa – u minoritních etnik v Mexiku, Indonésii, Číně a Indii – vedly ke vzniku matriarchátů (často jde o důsledek té či oné formy dlouhodobé nepřítomnosti mužů). Poutavé byly i argumenty, jež v současnosti přispívají k udržování toho, co z matriarchátů zbylo (Mexiko: „ženy ovládají rozpočet, jelikož jsou racionálnější a méně náchylné k alokoholismu“ x Indonésie: „ženy jsou výlučnými dědičkami proto, že si majetek nedovedou obstarat tak snadno jako muži“ x Indie: „ženy by si dominantní postavení měly udržet, poněvadž u nich v minulosti vypěstovalo zodpovědnost, již muži, odsunutí z pozice hlavy rodiny, postrádají“). Neméně zajímavé a svým způsobem nostalgické bylo sledovat, jak tradiční společnosti zanikají pod tlakem modernity. U mexických Zapotéků matriarchát ohrožují telenovely se svým okcidentálním ideálem rytířství, v Indonésii radikální islám prosazující právo Šaría, v Číně etnický a sexuální turismus přeměňující tradiční mosujské vesnice v lunapark, v Indii u národa Khásí zase hnutí za mužskou emancipaci nebo rovnou za patriarchát – a všude pak samozřejmě především globalizace, centralizace a informační revoluce. Celkově četba rozšiřující obzory, díky které jsem si poprvé uvědomila význam matri-/patrilokality pro postavení žen/mužů ve společnosti. Jak praví přísloví z patriarchálních částí Číny a Indie, „živit dceru je jako vykrmovat prase na cizí hostinu“, případně „živit dceru je jako zalévat sousedův strom“. V oblastech týchž zemí, kde jméno a majetek dědí dcera, platí totéž o synech.

Zajímavá cestopisná kniha o čtyřech národech, kde vládne matriarchát. Nejzajímavější byla první kapitola o Zápotecích z Tehuantepecké šije v Mexiku (stát Oaxaca), kde vládnou korpulentní ženy, ovládají domácnost, finance, všechen majetek a muže, jejichž útěchou zůstává alkohol, umírají tak v nízkém věku. Další kapitola vypráví o národu Minangkabauy, který žije na západní Sumatře v Indonésii. Jedná o největší muslimskou populaci, kde vládne jediný muslimský matriarchát. Místní islám je mnohem tolerantnější než na Blízkém Východě. Třetím národem jsou Mosuové, tu žijí u jezera Lugu na jihozápadě Číny. U tohoto národu se projevila globalizace, žijí z turismu, takže matriarchát existuje, ale už v jiném měřítku. Posledním národem jsou Khasíjové ze státu Méghálaja ze severovýchodní Indie, kde muži chtějí bojovat za rovnoprávnost mužů a žen. Odvážnější muži jsou vytrvalí a snaží se o mediální propagaci rovnoprávnosti, ale v praxi se muži bojí říct cokoli nahlas proti matriarchátu. Kniha se dobře četla, řadím ji mezi populárně - naučnou literaturu, zase jsem se dozvěděla něco, co jsem nevěděla.