Jednou jsem někde na internetu náhodou narazila na větší rozhovor s Věrou Novákovou a od té doby ji považuju za velice inspirativní osobnost. Na knihu jejích vzpomínek jsem se tedy dost těšila. Kniha ještě předčila má očekávání. Nejen obrazy paní Novákové, které jsem taky všechny neznala, ale i její osobní život a vzpomínky, na mě silně zapůsobily. Kniha je i citlivě uspořádaná jako jeden chronologický text z různých rozhovorů s Věrou Novákovou, citací jejích deníků apod. Díky za tuto citlivou práci patří paní editorce i nakladatelství Torst. V průběhu toho, co jsem knihu četla, paní Nováková bohužel zemřela. Asi jsem se s ní nemohla lépe rozloučit - a její odkaz žije dál v jejích výtvarných dílech i v těch, kdo chtějí naslouchat jejím vzpomínkám a osobní moudrosti. A takto sama stručně shrnula svůj život: "Svůj život v tomhle drsném 20. století - ale možná, že všechna století byla drsná - můžu rozfázovat po desetiletích končících na osmičku: Narodila jsem se 17. ledna 1928. Na podzim roku 1938 nás v Mnichově odepsali a za pár měsíců k nám napochodovalo německé vojsko. Do sedmnácti let jsem žila v protektorátu. Po válce nastaly dva roky velkých nadějí, jenže v roce 1948 přišel komunistický puč. Vyhodili mě ze školy a nastala čtyřicetiletá komunistická poušť. Byla jsem zcela vyloučená z veřejného života. V roce 1958 mě zaregistrovali do Svazu československých výtvarných umělců jako výtvarníka z povolání. O Velikonocích roku 1958 jsem byla pokřtěná v Týnském chrámu, za kmotru mi šla moje sestra-dvojče Hanka. Roku 1968 sem vtrhla vojska, která nás přišla "osvobodit od západní propagandy". S Pavlem, mým mužem, jsme uvažovali o emigraci. V roce 1978, po Chartě 77, se začala nějakým způsobem formovat opozice. 1988 se připravovala výstava Minulost a budoucnost ve Vinohradské tržnici, vernisáž byla v březnu 1989 a my jsme tušili, že se nám otevírají nějaké perspektivy budoucnosti. To mě pomohlo dostat se z izolace. V roce 2008 jsem se zúčastnila poutní cesty do Izraele. Na konci roku 2017, tedy těsně před začátkem roku 2018 jsem ovdověla. 2028 ještě není. To mě ještě čeká, nejspíš mimo čas a prostor - to by mi bylo 100 let."

Nevtíravé svědectví o nesnadném vítězství světla nad (různými) tmami. "Staň Se Světlým Svědkem Svého Stínu", stojí na jednom z obrazů VN z doby, kdy hodně pracovala s písmeny. Jednou, když VN už bylo přes devadesát, jsem se s ní setkal v kroužku svých přibližně vrstevníků (pětapadesát a méně), a byla viditelně ta nejživější z přítomných. V téhle knize je i ta živost nějak zachycená; nemyslím, že by to bylo jenom tím, že zapsané vyprávění slyším jakoby jejím hlasem.