Každý chce domů, nikdo se nechce vrátit

„Tohle má být dospělost, když intenzivní hledání smyslu vymizí a člověk už je jen ve vleku života?“ Volné pokračování skvělé knihy Když můžeš, zůstaň. Když musíš, odjeď. mě zpočátku zaujalo formou – jak už napsala magnolia, zarazily mě obrácené fotografie, překvapil (příjemně) materiál a provedení obálky. Tohle vše nejprve trochu překrylo samotný příběh, ale všeho do času: osudy Julie, Sigurda i Matse se mi poměrně rychle dostaly pod kůži a pak už jsem jen nevěřícně sledovala naznačený vývoj. (Třeba v případě Julie to pro mě bylo obzvláště šokující a připomnělo mi to mou tchyni – měla dvě děti, syna a dceru, a syn byl vždy upřednostňován se slovy „je to můj jediný syn“; nikdy jsem nezaslechla, že by měla také jedinou dceru.) Otázky a nejistoty postav téhle knížky jsou univerzální, třeba následující pasáž: „Závidím našim tehdejší dobu a poměry, závidím jim tu angažovanost, soudržnost, schopnost vážně v něco věřit – tak jako tehdy otec. Já nemám nic, pro co bych se skutečně angažoval, nemám žádné ideály, kterým bych věřil a za něž bych byl ochoten bojovat, nemám žádné kamarády, kteří věří nebo bojují za něco jiného než sami za sebe a vlastní cíle.„ Takže pro mě uhrančivá kniha, která nikdy nebude bestsellerem, neboť okruh jejích čtenářů je velmi omezen. Doufám, že ti, které by mohla oslovit, ji neminou.

Útlá objemem, silná obsahem. Taková je tato knížka. Tarjei, hoch z norské vesnice odešel se svými dvěma kamarády bojovat do Afghánistánu. Za co, kdoví, ale proč, to věděl dobře. Zahynuli tam všichni a to zoufalství, co se rozlinulo mezi nejbližšími a i atmosféra ve vesnici je zničující. Tak jemně vystižená deprese a destruktivní vztahy mezi nejbližšími lidmi s následkem, že čtete a čtete a bolí vás u toho srdce moc. První díl jsem četla dávno a ač to téměř nedělám, k tomuto se vrátím...