Kavárnička v Kábulu

Tento příběh je decentní ukázkou toho, co prožívají lidé a hlavně ženské pokolení v Afghánistánu. Kavárna je středobodem románu, kde se mění osudy nejedné postavy. Byl to optimistický příběh s romantickou linkou.

Afghánistán. Drsná země zmítaná válkami, sešněrovaná leckdy nepochopitelnými až krutými pravidly, které mohly působit normálně v temnotě středověku, nikoliv dnes. Nejpalčivěji se tato skutečnost promítá do životů žen, zredukovaných na vybavení domácnosti; řekněme na nepříliš ceněné, pohyblivé stoly, pečlivě skryté pod ubrusem. Spíše hůř, nábytku si pánové nevšímají, netlučou do něj z malicherných příčin. Práva místních obyvatelek se rovnají nule. Nechala ses znásilnit, děvko, ukamenujeme tě! Utekla jsi od manžela – tyrana, zneuctila jsi rodinu, chrstneme ti do tváře kyselinu! Naděje na zlepšení jsou s ohledem na aktuální vývoj v nedohlednu, import západní demokracie se opět nepovedl a operace Trvalá svoboda po dvaceti letech skončila staženými ocasy USA a spojeneckých armád. Talibán má volné pole působnosti, islámský fanatismus se rozjíždí na plné zásobníky. To však autorka při psaní své kavárenské selanky, občas narušené teroristickým útokem, nemohla tušit. Snažila se svým románem upozornit na zoufalé postavení žen v afghánské společnosti, sílu sdělení bohužel hodně zředila přeslazenou růžovou knihovnou. V jedné věci má každopádně absolutní pravdu: změna v této zemi musí přijít zevnitř. Vnucování hodnot a pořádků zvenčí narazí do odmítavé zdi místní mentality. Dokud převažuje podpora primitivů se samopaly, nemají rozumní lidé šanci žít pokojně a svobodně. Mých 60% berte s rezervou, nejsem romanticky založená. V zaměstnání se s muslimy, včetně Afghánců, setkávám často. Vousatí pánové bývají hluční, ženy tiché. Některé jsou zahalené v pestřejších barvách a snaží se přátelsky pozdravit v češtině, jiné ze škvírky střílejí nepřátelskými pohledy a ve svých černých hábitech vyvolávají znepokojení – nepouštěla bych tento typ "Polednice" na dohled dětského oddělení. Zvláště v létě přemítám, co se jim asi honí pod nikáby a burkami, když nás vidí prostovlasé, v kraťasech, bez zábran hovořící s muži… Odsuzují evropskou nestydatost, nebo by si přály mít stejnou volnost? P.S.: Kdo si knihu vybral do Čtenářské výzvy 2022 v očekávání, že hrdinové budou pít kafe, pak jsem na celou jednu zmínku skutečně narazila. Jinak se v kábulské kavárně imrvére srká čaj, víno a cola (holt americká majitelka).