Kámen na mém srdci

Z knihy mám rozporuplné pocity. Zajímavá je tématem. Stále by měly vycházet knihy o holocaustu. Vždyť musíme znát naší/ ne tak dávnou/ historii. My lidé rádi zapomínáme na to, co se nám nelíbí, za co se stydíme, nebo co jsme sami nezažili. Nikdy nebude dost takových knih, které nám budou připomínat tato zvěrstva. Ovšem kniha mě přijde nějak roztříštěná. Jako když napoví, ale nedopoví. Za přečtení však určitě stojí. Shlomo Birnbaum zde popisuje neskutečné hrůzy, ale přitom je kniha prodchnuta jeho láskou k tatínkovi. Když přestal věřit v Boha, stal se pro něj tatínek Strážným andělem.

Kniha se mi líbila. V této knize jsem se dozvěděl řadu nových informací, které jsem si přečetl úplně poprvé. Kromě výpovědi Shloma Birbauma jsou v knize použity také vědecké zprávy a dokumenty o Čenstochové, mezi nimi i sbírka Gideona Greifa z Tel Avivu, který se věnuje průzkumu holokaustu. Za sebe knihu doporučuji. Bylo pro mě zarážející, jak se chovali Poláci k Židům. Dost často se stávalo, že Poláci nenáviděli Židy a spolupracovali s Němci! S Němci také spolupracovali Ukrajinci. Když skončila 2. světová válka, tak se pořádaly hony na Židy v Krakově a dalších městech!! Vymýšlely se různé záminky, aby byli Židé potrestáni, přitom se ničím neprovinili. Zarážející je také, že některé státy nepovolily přesun Židů do jejich země, a pokud jim umožnili pobyt v jejich zemi, tak jen v omezené míře. Samozřejmě někteří Poláci také pomáhali Židům a za to jim patří můj obdiv, protože riskovali svůj život. Z knihy jsem pociťoval, že Shlomo Birnbaum očekával, že Poláci budou více nápomocni Židům v této těžké době. U této knihy mi ukáplo pár slz. V knize se nachází hodně myšlenek a informací, které mi rozšířily obzory na Čenstochovské gesto a životě po válce v Německu. Shlomo Birnbaum říká: "Zažil jsem, jak moji maminku poslali na smrt, jak zabili moje sourozence. Ztratil jsem víru. Kde byl tehdy Bůh?" Hodně Židů během války ztratilo víru v Boha a začali o něm pochybovat. V této knize jsem si vypsal hodně citátů. Citáty z knihy, které mne oslovily: /citátů je hodně/ Kdo je bohatý? Ten, který je spokojený se svým údělem. Židovský vtip: "Znáte moji ženu? - "Ještě jsem neměl to potěšení." "Pokud to bylo potěšení, nebyla to má žena." V jidiš se říká: "Dobré jméno je cennější než drahokam." Každý se modlí k Bohu po svém. Hlavní je být počestným člověkem. Křesťané nám nechtějí odpustit, protože jsme podle nich zabili Ježíše. Nikdo nemůže dopředu vědět, jak se zachová tváří v tvář hrozbě smrti. Kdo se třese, ten už prohrál... Dělám hony. Pro Němce. Hon na Židy... Co za to dostaneš? Za jednoho Žida půl pytle mouky. Za dva ještě cukr k tomu... Když jich je víc, budu mít možná štěstí a dostanu kabát... Děti stejně staré jako moji sourozenci, s hluboko propadlýma očima, se na mě dívají. V naději, že nějaký člověk má pro ně kousek chleba. Svírají se navzájem. Některé z nich se téměř nehýbají, jiné již ztuhly. Vidím, jak kolemjdoucí přikryje dítě novinami. Proč toto Bůh připustí? Příděly potravin činí sto padesát gramů chleba a dvě vodové polévky denně. Němci pochopili, co spáchali - na rozdíl od Poláků, kteříc sice byli rádi, že se zbavili nacistů, Židy ale nenáviděli nadále. Možná ještě více než dřív, protože ukradli naše domy a chtěli v nich zůstat. My všichni jsme trpěli pod německou nadvládou. Poláci zažili, jak nás vyvražďovali, a téměř nikdo s námi neměl slitování. Většina z nich neměla nic proti tomu, abychom byli vyhlazeni. Ani po osvobození nebere nenávist konce. Britové, Američané a Rusové porazili Hitlera, ale ne proto, že zabíjel Židy, nýbrž proto, že zaútočil na jejich země. Měli jsme se z našeho života naučit, obzvláště během nacistického období, že nestačí věřit v Boha. Člověk se musí mnohem více spoléhat na svůj vlastní rozum a sílu. "Pomoz si sám a pak ti Bůh pomůže" - pokud existuje. /Tato myšlenka je velmi zajímavá/ Již od podzimu 1941 byly britská a americká vláda rozhodně informovány o systematickém vyvražďování židovského národa. Nic proti němu nepodnikly.