Jste špatný člověk, pane Gumo!

„Pan Guma se staral o svoji zahradu tak pečlivě, že to byla ta nejrozkošnější, nejzelenější, nejrozkvětlejší a nejzahradnější zahrada v celém Srkavém Zpititýnci. Takhle úžasná byla: Myslete si číslo od jedné do desíti. Vynásobte ho pěti. Připočtěte tři sta padesát. Odečtěte jedenáct. Teď všechna ta čísla zapomeňte... A Představte si úžasnou zahradu.“ Humor Andyho Stantona je mile absurdní, což ještě podtrhují pološílené ilustrace Davida Tazzymana. Chvilku tak trvá, než si člověk na chaotickou tóninu zvykne, ovšem v rámci všech samo se podbízejících příběhů je tohle vskutku příjemná změna. Dějová linie se navíc vyhýbá zaběhnutým klišé, takže se skutečně těžko odhaduje kam (a proč) bude vyprávění směřovat. Naneštěstí si však nejsem jist, jak si se střeleným vtipem poradí začínající čtenáři, pro které je kniha dle velikosti písma určena. Těch sto osmdesát stran je totiž čtení na deset minut a pochopit vyznění jako jednu velkou anekdotu může být pro školáky problém. Méně není vždycky více.

Bláznivá, dadaisticko-surreálna a absurdná knižka plná nápadov a nonsensovej poetiky, pri ktorej som sa výborne bavil. Úryvok: Piatok O’Leary bol starý ako vrchy a múdry ako vrchy, ale ani zďaleka taký vysoký ako vrchy. Holú hlavu mu pokrývali husté kučeravé vlasy a mal normálny počet nôh. Bol jediným človekom na svete, ktorý našiel ihlu v kope sena, hoci musím priznať, že ihla bola obrovská a kôpka maličká. Jeho obľúbené číslo bolo zelené a obľúbená farba dvadsaťšesť. Občas si mýlil čísla a farby a vlastnil najmenšiu zbierku známok na svete (nemal ani jednu). Ach, a ešte dačo. Piatok O’Leary občas z dôvodov, ktoré poznal iba on sám, na konci vety skríkol: „PRAVDA JE RUMOVÁ PRALINKA!“