Jsem rabín a jdu tam, kde jsou Židé

Poslední dobou se setkávám s knihami, které jsou opravdu psány srdcem, a takovou je i tato útlá knížečka. Při čtení jsem si uvědomil, jak jsou dějiny Evropy úzce propojené, jak se vlastně jedná o velmi malou oblast, kde by nemělo být místo pro agresi a nenávist, ale naopak pro porozumění, pokoru a souznění - vždyť jsme to všechno prožili v těsném sousedství... Ač to není explicitně řečeno, obdivuji vnitřní sílu Emila Davidoviče, překonávat "dobu"; ostatně motto v názvu knihy hovoří o mnohém... "Péčí Věry Trnkové tak vystupuje ze stínu velmi důležitá etapa poválečné reality, z dnešního pohledu místy velmi drsná a syrová, na druhou stranou opravdová. Je to sice odrbaná fráze, ale nevíš-li odkud jdeš, nevíš ani kam jdeš. Nemohu se ubránit pocitu, že knížka „Jsem rabín a jdu tam, kde jsou židé“ se okamžitě zařadila mezi pomyslné majáky na cestě porozumění dějinám poválečné židovské obce." zdroj citace: Maskil dvojčíslo 10 - 11, ročník 20, David Kraus, strana 10 - 11 https://www.bejtsimcha.cz/_files/200000339-43ad143ad3/Maskil%205781%202020-%202021%2010-11.pdf

Inu, první část zajímavá. To, co jsem se chtěla dozvědět, tam nebylo.