JOSEF II.

Hraběnka Czerninová pracuje s fakty. Zápisníky císaře Josefa II. se zachovaly v archivech a ukazují nám, jaké země tehdy byly a můžeme v nich nalézt kořeny identity národů Evropy. Je někdy až s podivem do jakých souvislostí nás zavádějí. Je humorné, že o úřednickém aparátu tehdejšího Bruselu císař píše: Služebníci státu by neměli státu věnovat pouze svá pozadí k sezení a ruce k podepisování, nýbrž vybízet v těchto službách také své duše, svůj rozum, účinnou vůli a celé své síly a bez ohledu na hodiny, dny a formu hledět zachovávat to dobré. Jako by to napsal dnes o legislativě EU! Velmi poučná je také jeho cesta na Krym. Pohrdání lidmi se v Rusku provozuje dodnes. A vemi lidská (a veselá) je historka o intimním životě Ludvíka XVI. Ach jo. Podivíme se, jaká bída byla tehdy v Čechách... A vzpomeneme si na historku, kterou vyprávěla babička Boženy Němcové o tolaru císaře Josefa. Ten své poddané rád obdarovával a poznával jejich život. I když mnohé císař pochopitelně nedokázal (Já vždycky jen chtěl – vzdychá na konci života), svými cestami předběhl svou dobu. Dokázal předvídat francouzskou revoluci, provedl mnoho reforem, které se staly základem moderního státu.

Vynikající: pokud si chcete užít nálož historických faktů, navíc pěkně v širším kontextu (nejen před Josefem, ale i po něm), cestování, královské etikety (i bez), osvícenských názorů a reforem a života běžných lidí i v naší malé kotlině, tohle je ta správná kniha. Není to žádný plytký román, takže se sice o něco hůře čte, ale o to více se jeden dozví o dobách (i zemích) dávno minulých. Rozhodně mi to rozšířilo obzory, o takové Haliči či Sedmihradsku jsem povědomí měla opravdu minimální, o (spíš nezávislých) habsburských zemích v Nizozemsku rovněž. Zejména však Josef v mých očích výrazně stoupl: panovník vskutku osvícenský, spousta rozhodnutí a reforem bylo z jeho hlavy a pera dávno před samostatnou vládou, jako spoluvládce Marie Terezie. Ale hlavně se chtěl neustále poučit jak v cizině, tak přesně vědět, jak to chodí až do nejzazších končin tehdejšího Rakouska - a tam při svých cestách řešil nepravosti či pomáhal okamžitě, nebo rychlou depeší do Vídně inicioval řešení komplexnějších problémů, často vyžadujících finanční příspěvek i z jeho osobních zdrojů (nikoli královské pokladny). Ohromující pro mne bylo jeho řešení smrtící bídy vyplývající z nevolnických povinností, povodní a následné neúrody v českých zemích v letech 1772/3. Jen jeho okamžitou finanční injekcí i dodávek potravin jsme tehdy nezhebli... cestování nebylo jednoduché, díky inkognitu a maximálnímu omezení požadavků etikety si Josef na dlouhých až několikaměsíčních cestách (necestách) rozhodně neužíval pohodlí - pokud možno cestoval koňmo, v kočáře spíš úřadoval, spal jak se dá, sám sestavoval itineráře a nabízel na všech místech audience naprosto pro všechny a na všechny podněty a stížnosti reagoval. Jeho agenda byla nekonečná, na cestách musel zvládnout i vše, co se dělo u vídeňského dvora - novinky, matčina rozhodnutí kontrasignovat nebo naopak - depeše po rychlých kurýrech běhaly oběma směry na každou další zastávku na cestě. Autorka zahrnula jen několik vybraných velkých cest, které Josef podnikl (čtvrtinu svého života strávil na cestách!): po rakouských zemích, ale také cesty jen napůl diplomatické, spíše zájmové do Francie (pobavilo mne, že zatímco na vídeňském dvoře byla povinnou řečí francouzština i v úzkém rodinném kruhu, ve Versailles Josef pro změnu se svou sestrou hovořil v soukromí výhradně německy), Itálie a do Ruska (už tehdy se imperiálně roztahovalo, s Kateřininým dosazeným milencem až do Polska). Škoda, že tento panovník nebyl za života (ani dlouho poté) plně doceněn a že jeho život byl v důsledku náročných cest také ukrácen (zemřel na malárii a tuberu).