Jízda na horské dráze emocí

Do knihy jsem se pustila proto, že jsem si chtěla porovnat pocity s hlavní hrdinkou. Celý život jsem tak nějak po nemocnicích a doktorech a pamatuju si svoje dojmy, myšlenky a to, jak mi to ovlivňovalo a ovlivňuje život. A tím pádem jsem chtěla vědět, jak to vnímají jiné děti, jak na to vzpomíná člověk, který je sice už dospělý, ale který nezapomněl. Na to se totiž zapomenout nedá. Jen to odsunete někam do pozadí své mysli, abyste mohli ve svém životě dál fungovat. Autorka popsala své zkušenosti moc hezky, pořád z pohledu desetileté holčičky. Popisuje nejen to, co bylo kolem ní, jak se k ní chovali rodiče, sourozenci, jak se k tomu postavila škola a jak vnímala doktory a sestřičky. Ale hlavně popisuje svoje myšlenky, které jí neustále pluly hlavou a nedaly jí pokoj. A myslím si, že toto by si měli přečíst všichni, co si prošli něčím podobným. A není to z důvodu, jak se nejčastěji říká, že " nejsi jediný, kdo si tím prošel a ten to zvládl, tak to zvládneš taky", ale z důvodu, že pocítí jakési uvědomění, že jeho emoce a myšlenky jsou naprosto v pořádku v té dané chvíli. A že opravdu na to není sám/a. Tyto věci navíc člověka opravdu ovlivní. Naučí ho se za sebe postavit, naučí ho čelit situacím, nad kterými nemá kontrolu. Ale dovolte mi říct, že by ho to naučil život i později a bez těchto zkoušek a nemocí. Je prostě smutné, když dítko onemocní a musí prožívat dost času v nemocnici místo toho, aby si užívalo bezstarostné dětství. Ale pozor - to není kniha o sebelítosti! To nemá vyvolávat a hlavně - autorka se nikdy ani chvilku nelitovala. Brala vše tak, jak to bylo, jen se s tím musela vyrovnat, protože je to náročné pro každé nemocné dítko. A za mě - i dospělí mají co dělat, když se ocitnou v takové situaci, takže jak to asi má zvládat malý člověk, že? Prostě klobouk dolů za pravdivý příběh o emocích v nemocnici a v nemoci prožitých.