Jiří Wowk Dobrodruh z donucení

Další z úžasných monografií pan Prokopa. Po Krumovi a Vraštilovi přibližuje životní osudy a tvorbu ukrajinského emigranta Georgije Volodimiroviče Volkova, který se počátkem dvacátých let minulého století usadil v Praze a přijal jméno Jiří Wowk. Autor si všímá jak rodinného zázemí tak především umělecké tvorby a vlivů na jeho tvůrčí vývoj. Text je bohatě doplněn Wowkovými knižními ilustracemi i mnoha obrázky titulních stran z časopisů Dobrodružný svět a Malý čtenář, do kterých Wowk též přispíval. Ačkoliv Wowk nedosáhl věhlasu některých svých kolegů ilustrátorů, jeho přínos české dobrodružné literatuře je nespochybnitelný.

Další z pomalu se rozrůstající řady malých monografií, věnovaných ilustrátorům dobrodružné literatury, které vydává nakladatelství Toužimský a Moravec. Tentokrát věnováno malíři a ilustrátorovi ukrajinského původu, takže kniha přináší i řadu informací o životě komunity ukrajinských emigrantů v Československu. Skutečně zarážející je třeba číst o tom, jak Rusové, slovanští „bratři“ Ukrajinců, potlačovali a snažili se násilně zlikvidovat ukrajinský národ a ukrajinštinu. Aktuální dodnes, kdy pro Rusy (Putinovy Rusy), kteří už Ukrajincům nevládnou, je naopak údajný „útlak Rusů“ na Ukrajině záminka a důvod k agresi a válce …. O Jiřím Wowkovi autor píše, že byl „epigon Zdeňka Buriana“. Ukázky jeho prací v této monografii snad nejlépe demonstrují, že to není zcela pravda. Jistě Wowkovy kvaše a barevné obálky knih lze takto označit (byly ovšem takto vytvářeny na zadání nakladatele), na perokresbách či kresbách tužkou je ale myslím vidět, že Wowk byl malíř zcela jiného stylu (a naturelu). Epigon byl mnohem více Miloš Novák (jeho obálky jsou někdy opravdu k nerozeznání od Burianových) nebo Jan Černý-Klatovský, a to včetně právě i kreseb. Samozřejmě v kresbě se Wowk s Burianem nemůže měřit, však se také vlastně nikdy nepouštěl do detailnějšího portrétu, kde by musel třeba blíže předvést anatomii kreslených postav. Jistě měl ale Wowk s Burianem mnoho společného – ilustrovali stejný druh literatury, stejné autory a někdy i stejné romány, pro stejné nakladatele, a Wowk byl mnohdy jen „levnější“ náhrada (tedy ne epigon, ale „Ersatz“) za Buriana pro, z hlediska vydavatele, méně důležité tituly. Měl ovšem svůj vlastní styl a v monografii jsou jeho problémy celkem popsány - někdy byly Wowkovy ilustrace doslova odbyté. Je věčná škoda, že v knize není reprodukováno více ilustrací z připravovaného projektu mayovek, ilustrovaných Wowkem (nikdy nevydaných, jen část byla reprodukována až nyní v posledním vydání Old Surehanda a několik ukázek z toho je také v naší monografii). Za Wowkovo vrcholné dílo možno myslím považovat, kromě ilustrací pro Dobrodružný svět (obálky), hlavně rozsáhlý cyklus ilustrací románů J.M.Trosky. To je ovšem už spíše na poli literatury sci-fi. Zajímavé je pak srovnat „Trosku podle Wowka“ s Troskou, ilustrovaným Milošem Novákem a naposledy T(h)eodorem Rotreklem. I když oba posledně jmenované považuji obecně za lepší ilustrátory (Rotrekl je snad nejlepší český ilustrátor sci-fi), Wowk rozhodně v tomto srovnání obstojí. Na závěr (jako doklad někdy málo odůvodněných kritických názorů na Wowkovy ilustrace) třeba jednu „kritickou“ poznámku, kterou si udělal k ilustracím Jiřího Wowka pan učitel Eduard Štorch, jinak autor, až pedantsky otravující ilustrátory svých románů. K jedné ilustraci Jiřího Wowka v románu U Veliké řeky si znechuceně poznamenal „Beznozí!“, Při tom malíř realisticky nakreslil postavy lovců, jejich psů a zubra „bez nohou“ , neboť lov probíhá zřejmě v jakési bažině …..