Stejně jako jerisno si vybavuji jedinečné chvíle s Melodií v 70. letech. Jsem o něco mladší, odebírání - nevím už přesně proč - nepřicházelo v úvahu, možná na ni byly čekatelské fronty (stejně jako na Mladý svět). Půjčovala jsem si ji z venkovské knihovny, občas tam chyběla nějaká fotka (samotnou mě svrběla ruka, když jsem viděla Petra Nováka!) a četla ji celou. Tím myslím sakumprásk, od začátku do konce, bez ohledu na (ne)aktuálnost článků, okouzlená jednak informacemi, jednak stylem článků. Jiří Černý byl už tehdy můj favorit – a trochu mi tenhle fakt obrušuje stud nad tím, jaké srágoroviny jsem v rádiu poslouchala. Mám všechny díly a rozděluji si je po jednom na rok. 2. díl - 70. léta. Je úsměvné číst o dvacetiletém Micku Jaggerovi (autor ho využil i k vtipkování: „… vyjímá se v té hudbě jako Mick Jagger v roli Vaška z Prodané nevěsty…“ – nějak si tam představuji spíš toho sedmdesátníka a přijde mi to ještě vtipnější). Byly to dobré roky, tedy hudebně. Za dveřmi byla normalizace, ale Simon a Garfunkel vydali Most přes rozbouřené vody, Vodňanský a Skoumal S úsměvem idiota, Framus Five Město ER, Flamengo Kuře v hodinkách… Chápu, že se dalo aspoň takhle „utéct“ ke kvalitě, ačkoliv přinejmenším u hodnocení singlů jsem si připomněla strašné věci (a nejhorší je, že se mi vybavily melodie i slova - a já se těch kolovrátkových písní nemohla zbavit). Opět jsem ale ocenila způsob hodnocení Jiřího Černého: není měkký, ale je celkem laskavý, pojmenuje chyby i klady, neodepíše celého interpreta. Tak zase za rok: to budou 80. léta, roky mých studií a dost hrozné české hudby, jak ji mám ve vzpomínkách (poslech Českého rozhlasu). Jiří Černý mi ale zase připomene, že kvalita převažovala, jen bylo těžší se k ní dostat.

Hudební měsíčník Melodie jsem odebíral od ročníku 1974, to mě bylo 15 a pod vlivem dvou starších bráchů jsem už vážně sledoval naši i zahraniční populární hudbu (s důrazem na hudbu rockovou). Články Jiřího Černého jsem četl nejraději. Nejen, že byly psány živě a odborně, ale také se nejvíce "překrývaly" s mým hudebním zaměřením. Každé číslo Melodie jsem přečetl několikrát a nemohl se dočkat dalšího výtisku. Tehdy jsem si také představoval, jak by bylo skvělé, kdyby tyto články, profily, recenze a úvahy vyšly sebrané v nějaké knize. Pěkně pohromadě a na jednom místě. Po 40 letech se mi to splnilo a já jsem si okamžitě zakoupil tento 2. díl (první jsem vynechal, byl žánrově trochu jinde). Černou "bichli" pana Černého jsem poctivě přečetl, zavzpomínal a v dalších letech přikoupil také 3. a 4. část. Po přečtení jsem však zjistil, že už nemám potřebu se k těm článkům vracet, snad mi chyběl ten měsíční formát Melodie, nebo důležité průvodní fotografie, které jsem měl s každým článkem spojené. Rozhodl jsem se tedy předat knihy nějakému dalšímu čtenáři, který je zpětně více docení. Nic to nemění na tom, že knihy jsou vypraveny velice pečlivě a graficky vkusně (nakladatelství Galén), ani na tom, že Jiřího Černého považuji za našeho nejlepšího hudebního i společenského publicistu. Stejný "problém" jsem řešil i u sebraných článků Jana Rejžka v knize "Jak tohle vůbec můžete otisknout ... ", která je také výborná a kterou jsem také poslal čtenářsky dál.