Jež se stala sluncem

Román Jež se stala sluncem od Shelley Parker-Chan mě hluboce zasáhl svou podmanivou kombinací historické věrnosti a neuvěřitelného příběhu o síle vůle. Kniha nás zavádí do surového světa 14. století, kdy Čína byla rozervána válkou, hladomorem a beznadějí. V tomto neúprosném prostředí se zrodí hrdinka, která přes veškerou nepřízeň osudu bojuje nejen za své přežití, ale za právo na existenci. Příběh sleduje dívku, která po tragické smrti svého bratra převezme jeho identitu, aby unikla zmaru a bezvýznamnosti. Tento akt zoufalství je však také začátkem cesty za mocí, slávou a znovuobjevením sebe sama. Shelley Parker-Chan mistrovsky kombinuje epické bitvy s hlubokými osobními konflikty, kdy hrdinka čelí neustálým dilematům a morálním výzvám. Styl psaní je bohatý, evokativní a vtahující – každá stránka je plná obrazů, které čtenáře doslova přenesou do drsného světa plného bolesti, naděje a ambicí. Emocionální hloubka postav je dechberoucí – Ču, která se odvážně postaví nepřízni osudu, nás provází příběhem, který je stejně srdceryvný jako inspirující. Přes všechny krutosti, kterým čelí, její odhodlání a síla vůle rezonují s každým, kdo se kdy snažil překonat nemožné. Jež se stala sluncem je nejen poutavým historickým románem, ale také příběhem o tom, jak daleko je člověk schopen zajít, aby dosáhl svého osudu. Tento román je opravdovým pokladem pro každého, kdo hledá příběh, který ho nenechá chladným a přiměje ho přemýšlet o své vlastní cestě a identitě.

V Jež se stala sluncem jsem se spolu s australskou autorkou tentokrát vydala do Číny, navíc Číny 14. století, kdy ji ve svých rukách drží Mongolové. Shelley Parker-Chan se ovšem nedrží zcela historie, naopak by mělo jít o historii alternativní, ovšem já jakožto tématu neznalá míru fabulace nedokážu posoudit. Nicméně co mě naopak baví, je téma postavení žen, proto si hrdinka velmi rychle získala moje sympatie. Žije jen s otcem a bratrem, v chudobě, kraji vládne hladomor. A zatímco jejímu bratrovi Ču Čchnug-povi je prorokována zářná budoucnost, její osud se zdá být prázdný. Když ale nakonec z rodiny zůstane naživu jen ona, rozhodne se přivlastnit si bratrův osud a vypraví se na cestu k jeho naplnění. Jasně že takové hrdince fandím, ať už se vydává za chlapce, ať už je v klášteře mezi mnichy nebo kdekoli jinde. Není přece nic horšího, než když vás společnost vnímá jako bytost dobrou jen k tomu, aby se provdala a byla po ruce svému muži. A přesto. Dívka-Ču nakonec o všechny moje sympatie svým chováním (hlavně v závěru) přišla, protože najednou jako by se z ní vytratila veškerá lidskost a nechala se zaslepit jen vidinou svého zářného osudu. Atmosféra knihy skvělá, výborně jsou vykreslené ony stíny, které si její úhlavní nepřítel Ou-jang vleče s sebou, dobře jsou provázané vztahy postav, jazyk románu je taky parádní. Ale Ču, proč? Jde o duologii a na román navazuje Jenž utopil svět a mně se do něj nechce. A pokud se do něj přece dám, bude to nakonec spíš kvůli hlavnímu záporákovi jedničky, tedy Ou-jangovi.