Ještěže jsme si o tom promluvili

Jako projekt je to poskládané super. Ale jako kniha je to příliš brzo přečtené:-)

Pokud vás zajímá komiks, který není o superhrdinech, ale o obyčejné každodennosti lidského bytí, která je trochu okořeněná jemnou extravagancí a špetkou ironie a má nádech depresivní nálady, pak je pro vás tenhle titul ideální volbou. Jako bonus k tomu je to taky komiks vizuálně velmi povedený – má minimalistický a oku lahodící grafický styl, který svou jednoduchostí posiluje vyznění jednotlivých scén. Julia Bernhard zde staví na zobrazení docela běžných drobných situací, nicméně ve své podstatě absurdních či ironických, v nichž hrají roli zlomyslná babička, mopslík či pasivně agresivní pokojová rostlina. Těžištěm je komunikace, tedy spíš její selhání: nedorozumění, nesoulad, neschopnost navázat skutečný dialog, komunikační míjení. Od tohoto komiksu rozhodně nečekejte něco jako tradiční příběhovou linii s jasným začátkem, středem a koncem, ale spíše sérii příspěvků či scén, které mají společné téma – co se stane, když komunikace nefunguje? S velkou pravděpodobností v těch střípcích poznáte sebe, nebo možná svou vlastní babičku, kamarádku, svého ex, kolegu… Já je tam rozhodně našla a s chutí jsem se nad těmi povědomými situacemi takhle s odstupem uchechtla. Mám ke komiksu nějakou výtku? Jo! Na můj vkus tam klidně mohlo být víc kočiček a taky by mohl být delší, protože mě fakt bavil! Pociťovaný nedostatek kočiček je ale něco tak subjektivního, že to autorce dokážu odpustit, a délku třeba časem vykompenzuje nějaký její další komiks, třeba ten o Simone de Beauvoir – já bych o něj rozhodně stála! A než v češtině vyjde, vrátím se pravděpodobně znovu i k Ještěže jsme si o tom promluvili – už teď jsem si ji přečetla dvakrát.