Ještě pořád můžeme tančit

Mimořádně silná knížka zahrnující drobné vzpomínkové, reflexivní a autobiografické prózy prokládané úspornými, prozaizovaným tónem nesenými verši (ty jsou podle mě slabší než ostatní žánry v knize zastoupené) a v neposlední řadě vynikajícími autorskými fotografiemi je takový malý gesamtkunstwerk. Tematicky se točí především kolem autorčiny práce v pečovatelském domově v Austrálii, ale dotýká se též cizinectví a cizosti (v intimním životě, manželství, ale i tamní krajanské komunitě). Přimíseny jsou dojmy z pozorování přírody a živých tvorů (navzdory tomu, co si o divoké, exotické a jedovaté Austrálii představujeme jde především o přírodu v domě, na zahradě a v nejbližším okolí: mravenci, švábi, pavouci, žáby), jež mnohdy nabývají platnosti jímavých symbolů a podobenství. Celé je to silně osobní a existenciální, o čemž se asi nelze rozepisovat, to se musí přečíst a zkusit prožít alespoň takto na dálku, nad řádky a snímky. A navíc psané jazykem, na němž není patrná ztráta kontaktu s českým prostředím a češtinou (přitom autorka žije v Austrálii přes 20 let!) a který tu a tam roztomile prozradí autorčin havířovský původ. Redakce knihy proběhla vzorně, snad jen interpunkci bych občas řešil šťastněji. Je mi líto, že tato próza poněkud zapadla. Snad je to způsobeno neblahým českým čtenářským a zčásti i kritickým nešvarem zaměřovat se primárně na počiny velkých, ekonomicky silných a vlivných nakladatelství z Prahy, maximálně z Brna, jež dovedou své produkci zaplatit patřičnou reklamu. Knížka Míny Krejčí by si totiž zasloužila mnohem větší pozornost, čtenost a klidně i nějakou tu literární cenu. Dvě kratší ukázky, víceméně namátkou vybrané, protože výborná je celá kniha: Hřiště, cihlová zeď Muž zarputile vykopává proti zdi balón, chytá jej, odražen, opět vykopne. Na uších má sluchátka, poslouchá nahraný potlesk, pohání ho to k lepším výkonům. (s. 29) --- Merna prázdně zírá na vypnutou televizi. „Chceš ji zapnout?“ ptám se každý večer, pokaždé odpoví: „Ne.“ Dnes jsem se zeptala jinak: „Proč máš televizi, když se na ni stejně nedíváš?“ Ona na to: „Abych vyplnila roh. Nemám ráda prázdno.“ (s. 84)

V_M už níže popsal vše, jen bych opakoval: je opravdu škoda, že kniha nedostala náležitou publicitu, protože stále naléhavější problematiku péče o seniory snad jako jediná, co znám, podává v dokonalém trialogu autopsie, přímočarosti a umění (fotografie přiblížených detailů korespondují s verši a navozují atmosféru tísně či osamění) mikropříběhy pacientů (klientů/rezidentů) mají etický rozměr, třeba Margaretin: problematická Margaret dělá virvál, manažerka ústavu nařídí rychle ji zklidnit, protože přijde kontrola > morfium v náhlých dávkách u starých lidí sice urychlí smrt, ale ústav přece potřebuje akreditaci > urychlilo > nahlásit pochybení manažerky, a přijít o místo? za cynismem, rezignací a fekálními motivy je příběh Mary a Murry, příběh poslední lásky, podle nějž je kniha nazvána, autorčino vyznání a sebenalezení (s. 86-87), tohle hnulo i se mnou, doporučuju