Jen zvířata

Mám ráda zvířata a proto jsem po této knize sáhla. Nejvíc se mi líbily povídky o duši kočky, psa, slonice, papouška a želvy. Nejvíc mě dojala povídka Pohádka od duše medvědice a nejmíň se mi líbila povídka duše šimpanze (hodně mi připomněla svým stylem Kafku). Povídka duše velblouda je pro mě taková rozporuplná. Každá povídka měla něco do sebe. :)

Když jsem knihu dočítala, samotnou mě překvapilo, jak silný dojem ve mě zanechala. Kniha mě hodně zaujala už svojí anotací, ale na základě komentářů jsem čekala, že pro mě může být problém se knihou prokousat. Omyl. Zvířata a jejich dojemná, mnohdy ale i vtipná či filozoficky laděná vyprávění si mě velmi rychle získala. Ačkoliv autory a jejich díla, o kterých se v jednotlivých povídkách mluví, jsem nečetla, čímž mi možná hlavní podstata nebo poselství knihy zůstává utajeno, velmi se mi zvířecí povídání líbila. Zvlášť dojatá jsem byla vždy na konci povídky, kdy - ačkoliv tam (většinou) nebylo doslova napsáno "teď jsem umřel", člověk ví, co bude následovat, proto mě vždy naplnil podivný smutek a melancholie. Nejvíce se mi líbily příběhy vyprávěné kočkou, psem a želvou, ale ostatní zvířata jim velmi zdatně sekundovala. Např. vyprávění mlže bylo místy opravdu vtipné. Jediné dvě povídky, které mi vůbec nesedly, byly vyprávěny duší šimpanze a velblouda. Jednu hvězdičku tedy strhávám nejen za ony dvě zmíněné povídky, ale také za to, že někdy mi vyprávění přišlo až příliš polidštěné. Ale kdo ví, třeba tak zvířátka opravdu uvažují... ?