Její děsivá souměrnost

Romantický příběh s duchařskými prvky, lehce říznutý psychologií a ozvláštněný tajemným poutem mezi dvojčaty. Příběh má nostalgicky tajemný nádech, asi jako když se budete za slunečného podzimního odpoledne brouzdat spadaným listím po starém hřbitově. Děj je spíš pomalý, bez dramatické akce, ale je to čtivé a táhne vás to ke konci, protože chcete vědět, jak to s hlavními hrdiny dopadne. Kdybych předtím nečetla autorčinu knihu Zakletý v čase, určitě bych hvězdičku přidala, ale takhle zůstvá bohužel jen druhá v pořadí.

Příběh dvojčat Julie a Valentiny se díky shodě podivuhodných okolností propojí s osudy Roberta a Martina. Tomu prvnímu vzala ženu smrt, tomu druhému obsedantně kompulzivní porucha. A ač tomu zpočátku nic nenasvědčuje, obě nové nájemnice činžovního domu v Londýně převrátí životy těchto starých mládenců naruby. O to zajímavěji, když se duch Robertovy ženy nečekaně ukáže zpátky na scéně... Podmanivé vyprávění o definitivnosti smrti a nutnosti vypořádání se se ztrátou, ať už formou ukončení sebezpytování, nebo překročením dosud nepřekročeného. Zároveň ale také lehce bezdějová duchařina. Trvá celou věčnost, než se konečně začne něco dít, přičemž zápletka přijde ke slovu prakticky sto stran před koncem. Jinak víc jak půlku zabírá knižní párování se a odhalování rodinných traumat, podané s nezvyklou apatií, jako by vlastně o nic nešlo. Ovšem přistoupíte-li ke knize od začátku jako ke společenskému románu, pak je víc než pravděpodobné, že si všechen ten pomalý nástup užijete s plnou parádou.