Jednou za Modrý měsíc

Súhlas s Gordonlordom. Je to zbytočne preplácané. Ale, stále brakovo zábavné. Síce by sa ani nič moc nestalo, keby to nevzniklo a ani neviem, prečo tomu dávam až 3*. Asi som predsa len nejakú nostalgiu v sebe objavil ;)).

Sérii o Jestřábovi a Rybářce jsem četl jako patnáctiletý puberťák, hltající klasickou fantasy plnými doušky, a mám na ni nádherné vzpomínky. Po více než dvaceti letech jsem se rozhodl přečíst si i poslední díl. Čekal jsem velkou nostalgii - to je něco, co mám opravdu rád. Nostalgii má evidentně opravdu rád i pan Green. Už od začátku nekonečně omílá, jak jsou Jestřáb a Rybářka nedostižní, nepřemožitelní a jaké jsou to legendární legendy z mýtů a ...legend. A jak všechny jejich skutky jsou legendární. V rámci nostalgie nám zde Green servíruje i plejádu postav (zřejmě - už mi paměť po tolika letech tak dobře neslouží) z minulých knih a k tomu kompletní rodinku Jestřába a Rybářky, včetně všech jejich synů, dcer a vnoučat. Všichni jsou samozřejmě taky dokonalí, nejlepší ve svém oboru, nepřemožitelní a nedostižní, prostě také bezchybné, legendární legendy. Ufff, tyvole... Nadužívání slova "legenda" zde přesáhlo pomyslnou čáru trapnosti. Stejně tak přesáhl pomyslnou čáru snesitelnosti počet postav. Drtivou většinu rozsahu knihy zaplňuje nekonečná představovačka nekonečného množství postav, kdy každá samostatně má dobrý potenciál zaujmout - to Green umí - psát přehledně a poutavě, takovým svěžím stylem. Zde je bohužel onen styl brzďěn neskutečnou roztahaností, kdy prvních 500 stran nám neustále, zdlouhavě a v moři úplně zbytečné vaty představuje obludné množství postav, které se v posledních, uspěchaných 50-ti stranách knihy mihnou v rychlém kameu, aby se jakože jejich příběhový kruh nějak uzavřel. Jenže co z toho - bylo jich tolik a každá z postav dostala tak omezený prostor, že mě prostě tak nějak vyvrcholení jejich osudu v uspěchaném, a do minimálního, krátkého prostoru narvaném finále nedokázalo zaujmout. Vůbec všechny situace, kdy je zapojen "humor", nebo dojemné chvíle, jsou tak hrozně neprožité, toporné, těžko uvěřitelné - prostě celkově špatně a neumětelsky napsané, že se oba tyto prvky nejen většinou míjí účinkem, ale působí opět trapně. Jeden příklad za všechny - velká láska princezny Catherinne a králova šampiona, zmařena politickou nutností, kdy Catherine musela z donucení uzavřít sňatek s princem Rupertem, byl vyřešen tak hrozně příhodně.... Šampion pokrčí rameny, řekne to se stává, a protože Rupert princeznu jednou zachrání, tak se do něj hned zamiluje a milostný trojuhelník je vyřešen. Ježiši. To je řemeslo jak z dětského leporela. Nostalgie se tedy moc nekonala. Spíš zhnusení, otrava a většinu času nuda. Takhle si to vážně nepamatuji. V patnácti letech jsem byl touhle sérií uhranut a nadšen. Přece to nebylo takhle strašně blbbý.... že ne ? ....Že ne, ...prosím ?