Jednotný proud myšlení aneb život se rodí v ústech

Pro rozsáhlé dílo Jana Švankmajera je typické nejen překračování hranic tvůrčího projevu, které se bohatě ukazuje v jeho filmové, výtvarné i slovesné tvorbě, ale i schopnost vtisknout těmto objevným cestám jedinečný a zcela nezaměnitelný charakter. Vyplývá to z pevného ideového ukotvení jeho tvůrčího pohledu na svět (i vhledu pod jeho povrch) v doméně surrealismu, jehož konstantou a přímo nezbytnou podmínkou je schopnost neustále obnovovaného kritického pohledu na současnost a na její převládající společenské a ideologické pseudohodnoty. Ve Švankmajerově nejnovější knize se volně prolínají jeho hlavní autorské přístupy. Obsahuje fragmenty scénářů, včetně jeho milovaných taktilních fantasií, příběhy složené z koláží, záznamy snů, reflexe každodenního života, to vše pod jednotícím úhlem imaginace, která si neklade žádné meze, neboť pak by podle autora byla pouhou zradou svého výsostného poslání. Právě ona dává jeho knize — přes její rozmanitost a zdánlivě nahodilou členitost — jednotící linii. Tu však nelze v ničem přirovnat k literárně rozvíjenému syžetu, ale daleko spíše k pocitu z jízdy po peřejích horské řeky, která přes svou divokost pevně drží čtenáře v jeho loďce a nedovolí mu polevit v pozornosti.