JednoDUŠE pohádky

Na to, že jsou příběhy pro malé děti, jsou poměrně dlouhé. Autorce nelze upřít fantazii, ale celkově jsou pohádky nic moc. Sice se tváří, že by mohly malým dětem pomoct s vlastními neřestmi, ale není to tak. Nedávají moc smysl. Dětem se nelíbily.

Když jsem otevřela knihu JednoDUŠE pohádky od Ivety Duškové, měla jsem pocit, jako by se zastavil čas a já se ocitla v hřejivém objetí babičky, které známe z dětství. Víte, jaké to je, když vás někdo obejme přesně ve chvíli, kdy to nejvíc potřebujete? Tahle knížka pro mě byla přesně takovým pohlazením po mé dětské duši. Ivetu Duškovou vnímám jako tu laskavou babičku, která příběhy nepsala jen pro svá vnoučata, ale tak trochu i pro nás všechny, co v sobě to dítě pořád nosíme. Při čtení jsem měla pocit, že sedím u ní v kuchyni, voní tam bábovka s kakaem a ona mi vypráví o věcech, které jsou v životě skutečně důležité – o lásce, pochopení a laskavosti. Proč se v dospělosti tak často vzdáváme téhle jednoduché moudrosti? Kniha mi připomněla, že i ty nejsložitější věci se dají říct prostě a s citem. Na chvíli jsem se stala součástí její rodiny a měla jsem pocit, že ta babička, co ty řádky s takovou láskou skládala, je i moje. Je to čtení, které vás nezahltí, ale zahřeje a nechá ve vás pocit, že dobro ve světě stále existuje.