Jediný únor je opravdový měsíc

Začnu obšírně, jak je mým zvykem (ač mě aktuálně stejně u čtení Kafkovy biografie otravuje Max Brod svým tlacháním o sobě, svých názorech (působím tak taky, ha? Nevím, ale ostatní většinou poslouchají). (...) Narodil jsem se v únoru. Když jsem si přečetl první stranu, odložil jsem a přemýšlel, zatímco jsem proplachoval a dával vařit čočku. O čem to bude dál? To trhání osmičky. Naposledy, když mi trhali osmičku, čekal jsem, že půjdu na rychlý chrst-chrst, ale skončil jsem na sále, tlak trhání zněl jako když povolují pružiny v mé hlavě (povolilo tam toho víc). Ale víc než cokoliv jsem byl zvědavý na všechno, co se stane, jako nějaké rozuzlení. Asi to prasklo, řezník (doc) říkal "to se stává tak jednou ze sta případů" (dude, what? nevěděl jsem, co to mele). Museli mi to sešít. S hubou plnou krve, slin a pár úlomky zubu jsem se sestry zeptal, kde můžu vyplivnout krev, řekla mi, "tu nevyplivnete", řekl jsem si "aha" a tak jsem pak jel vlakem zpátky do práce, protože na Olomouc jsou jen čtyři hodiny... čili (a už se k tomu dostáváme) jsem pozoruhodně nacházel jakousi spojitost už od začátku. A ne, že bych doufal, že se mi sbírka nebude líbit, ale někdy když vás někdo zaujme, řeknete si, kdy se ukáže i v jiné poloze. Tohle bylo ono. Velmi minimalistické. Slovy se tu moc neplýtvá. Možná nejrychleji přečtená sbírka? (…) Je to um, transformovat zkušenost, esenci pocitů okolo nějakého tématu, nebo člověka. V téhle sbírce je jasné velmi konkrétní téma. Neplave tolik v obskurních vodách. Někdy si říkám, že bych podobných sbírek zvládl napsat tisíce, ale nejsem básník ve smyslu jak se dnes poezie píše (publikuje), vyjadřuje, propaguje, žije (a je možná trochu moc performativní, než by mi měla možnost sednout - tím nemám na mysli tuhle sbírku). Grafická stránka opět boduje, barevný přechod, pár fotografií odráží téma - je to narážka na tu nemocniční zelenou? Ve špitále jsem taky chvíli pracoval. Bylo zvláštní někdy odvézt člověka, vidět, jak se hýbe a dýchá. A pak po pár hodinách slyšet mezi doktorama a sestrama, že zemřel. Dá se vůbec takováhle sbírka nějak hodnotit, a pokud to "nedocením", jsem ihned necita? Nevadí, někdo musí být ďáblův advokát. Co bolí, to roste, ne? Minimálně doufám, že to platí pro charakter. 7/10. Ale pořád je to psaní, co upoutá, pokud ho člověk nasává, čte. Když jsem šel domů, říkal jsem si, že člověk se musí pročíst do bodu, kdy mu většina z toho, co čte, začne připadat podprůměrný, aby mohl začít sám skutečně psát.