Jeden bílý den

Asi mám slabost pro balkánskou literaturu a pro bosenskou zvlášť, ale tahle sbírka třiadvaceti povídek rozhodně stojí za přečtení, pokud máte rádi povídky. Hrůza se tu mísí s humorem, smutek s radostí, minulost se současností, citlivost s krutostí. To co jsem zatím četl z bosenské prózy mi vždy nejvíc ze všeho připomínalo vyprávění, jakoby by vyprávění příběhů nad fildžánem kávy bylo silně zakořeněno v bosenské kultuře, jakoby bylo přímo vetknuto v DNA lidu obývajícího tamní skalnatou zemi. I když se Adin Ljuca snaží precizně vypointovat kratičké povídky tak, aby měly co největší účin, v těch delších povídkách se opět ukazuje jako vypravěč, který sbírá a zapisuje střípky lidských osudů, aby se o ně mohl s námi podělit. Jsou povídky, ve kterých se mu daří působivé metafory - třeba ta o koze toužící po svobodě; a jsou povídky, ve kterých se mu daří málo slovy vykreslit obraz, za který by se nemusel stydět ani Andrej Tarkovskij - například ten s pomalu nesenou svíčkou v mumraji nemocniční chodby. Pro českého čtenáře je zajímavé i proplétání s českými reáliemi, dá se v tom najít mnoho zajímavých paralel a pohled člověka-uprchlíka na nás obyvatele české kotlinky je vždy důležitý. Čtení takovýchto knih je vlastně důležité pro hygienu naší duše...