Je město

Velice zdařilá, neprvoplánová poetická knížka o Praze pro děti. Koupil jsem ji synkovi, a ačkoli si ji plně užije a zcela pochopí až za pár let, už teď jsme si ji společně přečetli a prohlédli. Verše Radka Malého, mj. skvělého překladatele německé poezie, stejně jako nevšední ilustrace Renáty Fučíkové pravděpodobně většinu dospělých čtenářů zaskočí svou podvratností. Praha v knize – byť básně i obrázky mají patřičnou úroveň – není zachycena idylicky, lyricky, jak jsme ji uvyklí vstřebávat z nespočetných literárních vyznání a uměleckých apoteóz všeho druhu. Jakkoli jsou námětem zpravidla slovutné dominanty a místa profláklá, autoři je zachycují z nezvyklé perspektivy, v níž nechybí jízlivost, určitá estetika ošklivosti, krátce: smysl pro živoucnost a dynamiku reálného, nikoli imaginárně uhlazeného velkoměsta. Jsou tu tedy nejen nejvýznačnější pamětihodnosti naší matky měst, nýbrž i všudypřítomné čmáranice-sprejerské tagy, všemožné cedule, dopravní značky, odkladiště elektrokoloběžek, reklamní smog, kýčovité suvenýry, kužely ohrazující staveniště ve vozovce, davy turistů, čumilové, poslíčci na kolech, běžci... Sekundují tomu verše, zpravidla toliko volně navazující na sousední ilustraci, ale plné nesamozřejmých, moderních poetických postupů, jimž ovšem nelze upřít svěžest, nápaditost a hlavně nespornou krásu jazyka. A právě syntéza těchto dvou složek, celková koncepce této útlounké dětské „Prahy antituristické“ činí z knihy nesmírně originální a subversivní počin. Jaksi manifestační charakter této knížky jistě vybídne k dialogu mezi dospělým a dítětem, k nezbytnosti leccos při četbě vysvětlovat, hodnotit a klidně i odsuzovat (ze strany dospěláka) a naopak tázat se, zamýšlet, usilovat o rozklíčování rozmanitých rozporů (ze strany dětského čtenáře). Sám si vzpomínám na svůj ambivalentní vztah ke sprejerským výtvorům, když mi bylo asi jedenáct a i mimo metropoli se v pozdnějších devadesátkách rozjela tato móda: Pamatuju si, jak se ve mně pralo pobouření a zhnusení nad tím, že sprejeři takto poničili fasády řady krásných a nově opravených domů (stále ještě jsem v sobě choval – po letech všudypřítomné fasádové šedi a hnědi – nadšení z každé další rekonstrukce), a zároveň jakási fascinace, lákavost této ilegální subkulturní aktivity, jež na prepubertálního chlapce působila svou cool tajuplností. Teď je můj klučík ještě moc malý na to, aby byl schopen formulovat v sobě takovýto rozpor a s ním spjaté otázky, ale věřím, že popisovaná knížka o Praze může u dětí celou řadu podobných reflexí vyvolávat. Vadou na kráse je jen chyba-překlep v jinak zajímavém (třebaže, jak vidno, poněkud improvizovaném) úvodním textu od Václava Cílka. Těch lidí, co se v metru tlačí… Kdeko se v davu schovat chce. Proč ale nejdou pěšky radši? Proč vůbec musí do práce? Přes Letnou dolů k Staromáku, pro tebe nechat dopis tu. V Praze je lidí jako máku. Jak holubů. Jak turistů.